čtvrtek 9. června 2011

Tak to nějak oficiálně ukončíme

     Ahoj všichni. Už jsem doma. Spousta z vás už to ví, ale kdo to nevěděl, tak teď jsem to oznámila. Jsem doma už třetí den.
     Abych to vzala chronologicky. Od té doby, co jsem nepsala, jsem stihla navštívit ještě nějaká Washingtonská muzea, dokoupit pár suvenýrů pro nejbližší rodinu a přestěhovat se k Anne a Tomovi na posledních pět dní pobytu. Vzhledem k tomu, že Anne a Tom bydlí pár kilometrů od jakéhokoli nákupního střediska nebo městského centra, nebylo v celku co dělat, takže jsem se pustila do oznamovaného šití patchworkové deky. A myslím, že celkem úspěšně... jenže se mi váhově nevešla do zavazadla, takže jsem se s ní musela tahat po letištích :-)
     Od šití jsem si přece jen odskočila, abych na akci pořádané českou ambasádou oslavila šedesát let od založení Rádia svobodná Evropa. Viděla jsem ministra Schwarzenberga na vlastní oči... ale hlavně po této akci jsem se rozloučila se spolupracovníky z CEPy v jedné z nespočetných washingtonských hospod. Pořád jsem si nevzvykla, že po mě chtějí doklad totožnosti. (V Americe se striktně dodržuje nalévání alkoholu mladistvým. Pozor! do 21 let...). :-) Člověk smí padnout za svoji vlast už od osmnácti, ale napít se smí až od 21.
     Odlétala jsem 6. června v 6:30 washingtonského času. Najednou mi připadá, jako kdyby těch pět měsíců ani nebylo. Věci tady jsou pořád stejné, takové jako když jsem odjížděla... :-)
     Ovšem oni se udály a já jsem nesmírně vděčná za tuto zkušenost. Děkuji za pravidelné čtení mých příspěvků a za přízeň, kterou jste mému blogu věnovali. Mám v plánu v blogování pokračovat, i když pravděpodobně na jiných stránkách... dám vám vědět a přidám ještě pár posledních fotografií.

středa 25. května 2011

Muzejní den

     Tak ahoj čtenáři, jak už jistě víte, skončila mi škola, tak se snažím užívat si Ameriku... No, po svém. Minulý týden jsem v knihovně fotila knížky na diplomku a v pátek jsem se s Anne vydala vybírat látky na deku. U nás se tomu říká patchwork, což je anglické slovo, ale tady se tomu říká quilt... prostě jsem se dala na rukodělky. Anne a její deky se mi zalíbily natolik, že jsem si řekla, že si jednu pořídím jako suvenýr z výpravy do Ameriky. Já vím, já vím, zní to divně, měla bych si přivést... co bych si vlastně jako správný turista měla přivést?
     Tuto otázku jsem si včera kladla celý den. To proto, že mi ještě zbývá vymyslet dárky pro několik jedinců z rodiny, přesně pro ty, kteří mi pravidelně zůstávají o Vánocích a narozeninách jako nevyřešené záhady... Včera jsem se vydala do centra Washingtonu. Hlavní úkol dne: Navštívit National Archives. Národní archiv.  Místo, které má za úkol skladovat spoustu relevantních údajů pro budoucí generace.
     Jen tak mimochodem, tento příspěvek jsem začala psát ve Washingtonské botanické zahradě. Na turistickou výpravu jsem si nebrala notebook. Navíc jsem zjistila, že mám vybitý mobil, nemohla jsem ani fotit. Takže mi zbyla tužka a papír. Zde je tedy reportáž ze včerejší výpravy:

     Hlavním dnešním cílem byl Národní archiv a hlavními exponáty zde jsou Deklarace nezávislosti, Ústava Spojených Států a Listina práv. Všecny jsem si je poctivě prohlédla... Počkat, říkala jsem vám už, že před každým vstupem do muzea vám prohledají tašku a procházíte rámem? Bezpečnost, to víte. Tak poté, co jsem prošla bezpečností, jsem se vydala do Rotundy, kde jsou tyto listiny skladovány. Tam jsem si je poctivě prohlédla. Našla jsem známá jména mezi podepsanými a přečetla jsem si popisky. Ne že by jich bylo moc, Americká muzea jsou stručná a k věci. Moc detailů se nedozvíte.
     Tedy, dozvěděla jsem se, že jeden z Otců zakladatelů choval husy, aby měl čím psát, prootže jedna husa vyprodukuje pouze 2-3 pera na psaní a jemu jedno pero stačilo pouze na týden. To je docela spotřeba kancelářského materiálu... Dozvěděla jsem se, že na ústavě je hrubka, protože Pennsylvania je napsána špatně. Ale třeba posuďte sami, od počátku se vedla debata o tom, jak silná nebo slabá má být federální vláda. Nedořešili to dodnes, a to už je víc než dvě stě let.
     Zpět k těm slavným dokumentům. Jsou skladovány v pološeru pod sklem ve vitrínách naplněných argonem. Nesmí se fotografovat, aby se nepoškozovaly světlem. Ze zcela osobního zájmu mohu sdílet pozorování, že písmo se zjednodušuje s novějšími dokomenty. Zláště se mi líbil font ústavy. Tedy je to spíše rukopis, protože byla psána ručně, ne vytištěna. To mě zaujalo hodně, nebádala jsem o tom hlouběji. A Deklarace? Ta je téměř nečitelná po všem tom vystavování a cestování. Restaurátoři udělali, co mohli, ale zub času... však to znáte.
     Zároveň kdo změří význam těchto dokumentů, tedy aspoň pro Američany. Dnes jsem si totiž uvědomila jednu věc a nemusíte se mnou vůbec souhlasit, jestli nebudete chtít. Ale je vidět, že Američané skutečně věří tomu, co je v těch třech dokumentech napsané! Na rozdíl od nás Čechů, kteří jsme vyzkoušeli několik politických režimů a bereme je spíše instrumentálně. (Nějak se vládnout musí a některé systémy jsou lepší než jiné.) Ale nejsou  nám vštěpovány odmalička "velké pravdy" o životě, svobodě, demokracii a vůbec, protože od přírody podezdříváme každou ideologii. Ale Američany demokracie nezklamala, ba naopak, vždycky se prosadila proti jiným formám a myšlenkám vlády - proti králi, proti nacismu i proti komunismu. Moji rodiče byly vyučováni ideálům Říjnové revoluce celé generace dělaly, že jim věří, ale ve skutečnosti jim nevěřily ani za mák. A to se nám svým způsobem přeneslo do dnešní doby. Tady ale svojí demokracii věří a taky podle toho často jednají a ty zašlé a téměř nečitelné dokumenty stále inspirují...

     Kapitol
     Z Národního archivu jsem se dostala na Capitol Hill. Hledala jsem návštěvnické centrum, když tu se mě chlapík se samopalem zeptal, jestli mi může pomoct... samozřejmě velmi zdvořile mi ukázal správnou cestu, ale to víte bezpečnost je bezpečnost. Nepustí vás k té budově blíž než na dobrých 150 metrů. Před návštěvnickým centrem byla fronta několika možná set lidí, tak jsem si řekla, že Kapitol tak nutně vidět nemusím. Rozhodla jsem se navštívit Muzeum původních Američanů (Native American Museum) - čili podívat se na Indiány. Ale do cesty se mi postavila Botanická zahrada.
     Tu jsem prostě nemohla jen tak obejít. Koneckonců jsem vnučka svého děda. Je to krásné místo a rostliny mě zdravily jako starou známou... poznala jsem banánovníky, kakaovník, surfinie, phaleanopsis, ibišky, zázvor... taky spoustu bylinek v medicínském oddělení. Prošla jsem se po ochozech oddělení džungle a na chvíli jsem si sedla u fontánky, abych napsala tuto reportáž. Bylo to jedno z nejhezčích míst, které jsem ve Washingtonu navštívila. Jen jsem litovala, že nemám nabitý mobil. Ale vzhledem k tomu, že plánuji ještě Muzeum americké historie, které je poblíž, tak si myslím, že se tam ještě vrátím, abych něco vyfotila. I když jako v jiných amerických muzejích, všechno je jaksi základní, povrchní, málo detailů. Anebo jen znám hodně rostlin.
     Nakonec jsem si prošla i část muzea o indiánech, ale to se mi nelíbilo... Můj dojem byl, že je to jakási institucionalizovaná připomínka všech hříchů bílého muže... exempláře se víc týkaly útlaku a utrpení než životního stylu. Myslím, že jsem si prošla oddělení asi tří nebo čtyř různých kmenů a z časových důvodů jsem ještě zašla do CEPy vrátit knížky, na které jsem předtím zapomněla.
     Mám naplánováno ještě pár dalších muzejí, tak vám dám příště vědět, jak bylo. Zatím se mějte hezky a zdavím z letního Fairfaxu.

úterý 17. května 2011

Něco jako jaro

     Zdravím z jarně laděného vysoce vzdušně vlhkého Fairfaxu. Konečně je venku občas slušné počasí, celkem teplo, občasné bouřky, jako včera, ale jinak příjemně. Tedy co se počasí týče téměř idální, jenže to bychom nemohli být v Americe, aby to nemělo někde nějaký háček. V tomto případě náš bytový komplex má nějak převrácené priority. Nebo spíš extrémně nastavené hodnoty. Mluvím o teplotních hodnotách. Psala jsem už někdy, že nemáme v bytě možnost regulovat teplotu? Prostě musíme zaplatit, co nám posílají... Dovedete si představit naše znechucení, když jsme i v největších mrazech musely větrat ven, a pak nám došel účet za topení... Teď přišlo jaro a venku je krásně nebo aspoň teplo, i když hodně pošmourno. Jenže u nás v bytě je jako v mrazáku. Ok. Jako v ledničce. S nástupem teplejšího počasí zapnuli totiž klimatizaci... Takže teď "topíme" tím, že otevíráme dveře na balkón a svetr svlékáme až když jdeme ven. Ti Římani jsou prostě blázni. Tedy ne Římani, Američani.
     Ale jiank se máme dobře. Koneckonců už máme po škole a dokonce i po práci. V pátek jsme byly s Jančou naposledy v CEPě, kde nám poděkovali za všechnu práci, kterou jsme odvedly a chválili naši pracovní etiku... ale tak si říkám, jaké jiné stážisty tam měli, když my jsme většinu času pracovaly na věcech do školy a kdoví, co ještě. Zvláště poté, co do kanceláře zavedli wi-fi, takže jsem si mohla brát svůj vlastní notebook.
     Pomalu začínáme prázdninový režim. Janča H. se odebrala do New Yorku, aby tak zahájila svoji dovolenou a já s Jančou S. jsme se včera vydaly do Philadelphie. Proč do Philadelphie? Netuším, byl to Janin nápad a já jsem se s tím svezla. Každopádně jsme se ráno vydaly na tříhodinovou jízdu autobusem americkou krajinou. Autobus zastavoval kromě Phily (jak tu všichni Philadelphii říkají) jen v Baltimore. A kromě baltimorského předměstí jsem neviděla moc domů, zato moře stromů. Kolem dálnice byla téměř nepřerušovaná zeleň mezi Baltimore a Philiy a žádné bilboardy!!! I když kdo ví, většinu cesty tam jsem prospala a i část cesty zpátky.
     Jestli se mám vyjádřit k tomu, jestli se mi Philadelphie líbila, tak ne. Vysoké domy a úzké ulice - tedy v porovnání s Washingtonem. Špinavější, omšelejší ulice i domy. Po hodinové procházce jsme dorazily k cíli - Independence Hall an Liberty Bell. Prostě jsme se šli podívat na místo, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti (a mimochodem i americká ústava o desetiletí později).Philadelphia je památkami nabitá - přidejte archívy, kde uchovávají originální kopie deklarace nezávislosti a ústavy, Penn's landing - místo, kde prvně přistál pan Penn se skupinou spoluosadníků, kteří toužili po náboženské svobodě. Bylo by toho ještě o něco víc, ale my jsme neměly zas tolik času. Užijte si fotky, které jsem tam pořídila a mějte se zase dopříště fajn.




Pohled z nádraží na Philadephii, ráno. Vrcholky mrakodrapů se noří v mlze.

Stejný pohled, odpoledne. Vrcholky mrakodrapů už se v mlze nenoří.

Velký kolík na prádlo. Ani nevím, proč ho tam mají, pochybuju, že Philadelphia je místem, kde byly vynalezeny. Ale kdo ví.


Výstava u Zvonu svobody. Zvon svobody je téměř stejně významné poutní místo jako Independence Hall.

Zvon svobody se dříve jmenoval jinak, ale abolicionisté (bojovníci proti otroctví) překřtili na Zvon svobody. Je to pro Američany symbol a je asi jasné čeho tak.

Původně byl odlit v Anglii.

Později prasknul a navíc si z něj lovci suvenýrů odštíply pár kousků. Proto ho už město Philadelphia nepouští na cesty po Spojených státech (od roku 1915), ale celé Spojené státy jezdí za ním. Tedy nesmíme zapomenout na Japonce. Ti tam byli  taky.

Památník Irským osadníkům poblíž Pennova místa přistání.

Kolesový parník Philadelphia Belle.
 
A tohle je místo, kde se konal Kontinentální kongres a kde byla podepsána Deklarace nezávislosti.

Ano přátelé, tady seděl. Jestli se ptáte, jestli to byl Jára Cimraman, tak to netuším. Ale vím, že to byl George Washington jako předseda kongresu. A ta židle je původní. Má na sobě obrázek vycházejícího slunce - další symbolika důležitá pro Američany.

sobota 7. května 2011

Je toho nějak moc

     Ahojte všichni!
     Omlouvám se za další delší prodlevu, nicméně jsem měla nesmírně nabitý týden a i ten předtím. Musela jsem odprezentovat ve dvou hodinách ze tří minulý týden, což naštěstí dopadlo dobře, stihla jsem všechno, načasování taky vyšlo docela slušně a navíc moje metafora (pokus vytvořit Sachrův dort) chutnala dobře, aspoň podle vyjádření jednoho spolužáka. Spolubydlící zase komentovala, že byl naprosto geniální. Ať už to znamená cokoliv, strávila jsem jeho výrobou půldne, zvláště protože jsem konečně zjistila, proč mi mamka vždycky říká, abych nenechala pod rozpouštěnou čokoládou vařit vodu. Vznikne z toho totiž taková čokoládová plastelína, která se nedá namazat. Tak jsem jí vší silou obmazala dort ze stran a šla nakoupit další čokoládu na polevu... Člověk se neustále učí. Jestli se ptáte, jestli jsem vyráběla i těsto, tak vězte, že za ty nervy mi to nestálo. Koupila jsem hotovou směs na čokoládový dort.
     Pro všechny, kteří jsou netrpěliví dalších událostí a vyčtou mi, že se tu zabývám dortem, pak vězte, že to beru chronologicky a stejně asi nepokryji všechny události minulého týdně. Strávila jsem hodně času prací na závěrečné seminárce...
     Ok. Asi chcete slyšet o Bin Ládinovi... já ani ne. Naštěstí jsem kolem sebe neviděla žádné radostné tančení, ani lidi před Bílým domem. Nehodlám to moc komentovat, jen asi řeknu, že je to určitý závěr jedné etapy. Ale nepochybuju o tom, že budou další takoví. Ale protože studuji obor, jaký studuji, naše čtvrteční hodina byla rozborem zpravodajství, které pomáhá operacím. Takže Bin Ládinovo dopadení bylo ideálním tématem...
     Tak to bychom měli Ládina z krku... No a v úterý a ve středu jsem se zúčastnila konference, kterou pořádala CEPA (organizace, kde mám stáž). Měla jsem možnost potkat se s lidmi z české ambasády, vyslechnout si lidi, jejichž články jsem musela povinně číst do školy, což celé zkušenosti dodává jakýsi nádech nereálnosti. V úterý večer jsem byla pozvána na slavnostní večeři v rámci konference. Seděla jsem u stolu s dalšími třemi Čechy a Robertem (to je Čechoameričan, kolega z práce), když si k nám po předkrmu přisedl další džentlmen. Měl na klopě českou a americkou vlajku, tak jsem předpokládala, že je to další člověk z ambasády... :-) Z omylu jsem byla vyvedena až když mu Robert začal říkat "Mr. Ambassador." Pak jsem si uvědomila, že je to nový americký velvyslanec v ČR a musím taky dodat, že jsem byla překvapená. Je to velmi sympatický člověk a myslím, že své poslání bere velmi vážně. Má můj nesmírný obdiv, protože se pustil do učení češtiny... vždycky říkám, že bych se češtinu jako cizí jazyk nikdy učit nechtěla. Nosí s sebou tabulku s nejvýzněmnějšími historickými událostmi a skloňovací tabulky.
     Nakonec aby můj výčet byl co nejúplnější, měla bych se zmínit, že jsme se taky viděli s vedoucím katedry a děkanem naší fakulty, kteří se účastnili prvního dne konference a navštívuku místní katedru DSS... přiznám se, že člověk měl takový nejistý pocit jako když rodiče kdysi dávno chodívali na rodičák. Ale dopadlo to dobře, protože nám zvedli náladu do posledních dvou týdnů školy.
     A novinka ze čtvrtka, mí přátelé Matt a Jana mají chlapečka jménem Liam Matthew. Prostě se toho za ty dva týdny stalo skutečně hodně.

sobota 23. dubna 2011

Pár fotek

Zdravím čtenáře! Jestli se divíte, čím to, že píšu tak brzy po minulém příspěvku, pak vězte, že je to způsob, jak se dostat do pracovní nálady. Jak asi tušíte, jsem na internetu v knihovně. Když jsem procházela kampusem George Mason University, přála jsem si, abych mohla zachytit jaro. Ne že by počasí bylo příliš jarní. Je po dešti, ale ta vůně ve vzduchu je naprosto výživně jarní. Nejsou to až tak kytky jako mulčovací kůra, kterou jsou obložené paty stromů, která dodává tu výživnost. Venku pobíhají veverky... Takže jsem šla zpět do svých fotografií a rozhodla se přidat i některé ty nepovedené z Washingtonu čistě proto, abyste viděli, jak moc všechno kvete, poznáte to podle těch růžových fleků, které jsou po fotkách rozmístěny.




Tak to by byl Washington, teď ještě pár různých fotek, jejich výžnam snad pochopíte z popisků.

Dobrovolní hasiči ve Fairfaxu. Tahle fotka je primárně pro všechny příznivce kobylských dobrovolných hasičů v mém příbuzenstvu.

Doplňková fotka k článku o sušení prádla. Takto se suší povlečení na deku velikosti queensize. (zhruba dva na dva mentry)

V George Mason měli mezinárodní týden.

Tak jsem si řekla, že všichni, kdo kdy hráli GeoChallenge na Facebooku se dobře pobaví.

A vy všichni ostatní si můžete vyzkoušet své zeměpisné znalosti.



Jarní fotka z dnešního rána.
Mapa stran při vyjednávání o radaru (pozdější fáze, když šlo o to, uvést podepsané smlouvy do praxe) Fotky reprezentují skupiny, ne jen jednotlivce.
Dneska jsem se rozhodla znovu strávit den v knihovně George Mason University, zjistila jsem, že je to místo, kde se můžu nejlépe soustředit na práci. Navíc přes týden zavírají až o půlnoci, takže jsem předevčírem odcházela skoro se zavíračkou... ale vítězství je naše a podařilo se mi téměř dokončit druhou ze tří seminárek. A abyste měli aspoň nějakou představu, jak to vypadá, přikládám obrázek z prezentace, kterou chystám na pondělí. (P.S. Schválně můžete hádat, kdo je kdo. Až na malý chytáček vlevo nahoře je to jednoduché.) Ale abyste neřekli, že jsem na vás zlá, tak můžete hlasovat v anketě nahoře. Prosím, zkuste to bez googlování.

čtvrtek 21. dubna 2011

Jaro a tak

     Zdravím všechny čtenáře svého blogu. Co že mi brání psát častěji? Kromě toho, že když mám internet, nemám čas psát a když mám čas, tak nemám internet. Ok. To je výmluva č. 1, protože namítnete, že existují progrmay jako MS Word. Ale přiznám se, že když otevírám Word, automaticky přecházím na záložku poslední otevřené a tam na mě poměšile mžourají mé seminárky. Už na to došlo, každosemestrální boj s knihovnou a internetovými zdroji. Ale tady v Americe ještě přidávám ještě boj s akademickou angličtinou, neznámé citační systémy. No, ne až tak neznámé... naštěstí existují programy na generování citací v Chicago style, ale stejně.
     Někdy mě skutečně překvapuje, že Američané na to, jak jsou pokrokoví, některé prvky nejsou pokrokové vůbec. Seminární práce se píší na počet stránek! a ne na počet znaků... takže to nechává spoustu prostoru pro kreativní typografii a spolužáci byli velmi ochotní poradit, jak to udělat, aby to vypadalo, že mám víc stránek než jich ve skutečnosti je. Ale už jsem moc stará, abych se učila triky místních "undergrads", rozuměj: studentů bakalářského programu. Seminárku o Rakousko-Uherské strategické kultuře jsem dotáhla na slušných osmnáct stránek z maximálních dvacenti. (Abyste se neděsili, další nelogičnost amerického systému spočívá v tom, že řádkování je "double spaced" čili na 2 řádky). V tomto ohledu považuji ustálený systém na domácí fakultě za naprosto vyhovujicí. Délka se udává v normostranách (1800 znaků na stránku) a používáme 1,5 řádkování. Šetříme naše lesy.
     Takže jste pochopili, že se teď zabývám seminárkami. Mám psát tři, jednu jsem odevzdala, ještě dvě. S druhou jsem v půlce. Je to analýza vyjednávání dle vlastní volby a já jsem si vybrala vyjednávání o radaru. No a pak mě ještě čeká porovnávání české zpravodajské komunity s izraelskou, hm... to bude poslední, ale také nejdelší s nejkratší dobou na zpracování. Jak ráda bych si s Douglasem Adamsem řekla, že miluji termíny, to bzum když mě míjí... :-) Ale to byl Douglas Adams, ten si to mohl dovolit. Já ne, já strávím ještě několik dní v knihovně, abych 11:55 odesílala e-mail poslednímu z vyučujících.
      Ano, uznávám, mohla jsem na tom začít pracovat dříve... vlastně ne, protože jsem ještě vytvřela téma na svoji diplomku, abych měla v zimě jak uzavřít své magisterské studium. To byste nevěřili, jak je těžké najít tady skener. Našla jsem velmi cenný zdroj informací, knížku, kterou doma pravděpodobně neseženu, a chtěla jsem si ji naskenovat. Ale je to horší než dvanáct úkolů pro Asterixe, protože v knihovně jsou jen kopírky. Ani nevím, kolik stojí kopie, ale představte si ty tuny papírů, co bych s sebou táhla domů. Už otak přemýšlím, co udělám s knížkami, které si tu za ty čtyři měsíce nakupily. Takže to mi vyřadilo možnost kopírovat, tak jsem šla do copycentra s tím, že si naskenování přinejhorším zaplatím. Ale považte,  milá paní ve středním věku mi oznámila, že ten chlapík, co skenuje, je tam ten den až odpoledne, ona jenom kopíruje, tomu tedy říkám úzká specializace. Ale prý to můžu zkusit nahoře, v počítačové učebně. S neblahým tušením jsem se vydala do druhého patra, a ano, měla jsem pravdu. Pro to, abych mohla skenovat v počítačové učebně, potřebuji kartičku studenta Mason university, což samozřejmě nemám... Takže mi asi nezbude, než si půjčit foťák a udělat si půldne volno, jak skončí škola a nafotit to. Anebo rovnou začít psát diplomku. Anebo si knížku koupit na google books, když už jsem v té Americe. No, řešit to budu, až skončí semestr. Ale pokud vás napadají nějaká další kreativní řešení, tak sem s nimi.
     A, už se nemusíte namáhat, byla jsem kreativní dostatečně a podvíala jsem se, jestli ji nemáme v knihovně na fakultě. A hádejte co? Máme. Tak si říkám, že jsem si tu anabázi mohla celkem ušetřit. Ale mazat to nebudu. Klidně se můžete bavit na můj účet. Hm, kdyby jen všechny problémy měly tak jednoduché řešení...
     Teď se jen dívám na nadpis a uvědomuji si, že jsem ještě ani nezačala psát, co jsem zamýšlela. Chtěla jsem si postěžovat na počasí. Původně jsem si myslela, že poměr hezkých dní je jeden ku dvěma ošklivým. Mýlila jsem se. Je to ponděli ku zbytku týdne (více či méně). Ale věřte mi, nic pro zdraví člověka. Ty hezké dny jsou tak horké, že je to na krátký rukáv, ty ošklivé jsou tak ošklivé, že je to na svetr a budndu. Do toho přidejte všudepřítomnou klimatizaci a máte z toho rýmu jako trám. To se mi přihodilo přes víkend. Nebyla jsem schopná ničeho, chtěla jsem psát seminárky, ale místo toho jsem zůstala v posteli s virózou. Dokonce myslím, že jsem měla i teplotu, ale nemám tepoloměr, tak si nejsem jistá.
     Aby těch kulturních nelogičností, na které občas narážím, nebylo málo, šla jsem si koupit papírové kapesníky. A ano, chtěla jsem takové ty, co jsou v malých balíčcích, které všichni nosíme v kabelce, baťohu nebo v kapse. Ale to není "American way" (amerických způsob, jak se věci dělají), z celého regálu papírových kapesníků najedete jeden (ano skutečně) jeden výrobek, který by odpovídal zadání. Zbytek regálu jsou papírové kapesníky, to ano, ale v krabicích. Takové ty vytahovací. Nic proti nim, na doma jsou super, do auta se taky dají, ale představte si tahat něco takového s sebou v tašce. A věřte mi, někteří to dělají... Ještěže i rýma pomalu odchází.
     Takže jaro? Ano. Je, všechno se zelení a kvete, je to krásné, i když je věčně zima a fouká. Musím dodat, že to má ještě další malou, ale ne zcela nezanedbatelnou výhodu. Zatím si vystačím s tím minimem jarního oblečení, které jsem si přivezla s sebou.
     Takže přeji hezké Velikonoce a jak říkají při té příležitosti naši východní přátelé Rusové a Ukrajinci: Кристос воскрес! (Kristus byl vzkříšen!) Tradiční odpověď na tento pozdrav zní: Воистину воскрес! (Zcela jistě byl vzkříšen!) A s tím už se s vámi skutečně pro dnešek loučím.

čtvrtek 7. dubna 2011

Cherry blossoms

     Některé okamžiky skutečně stojí za to. Dneska jsem se ještě před prací vydala do oblasti Washingtnu, která se jmenuje Washington Mall. Kromě spousty muzeí, Washingtonova památníku (ta špičatá věc, co se často objevuje na mých fotkách), několika dalších památníků (Druhé světové války, FDR, Jefferson) se tam nachází tzv. Tidal basin (přeloženo asi jako Přílivová nádrž). Má za úkol chránit výše zmíněné památky před přílivovou vodou, je vybudovaná na řece Potomac (která protéká Washingtonem). Kolem ní jsou vysazeny doslova tisíce cherry trees (třešně, ale podle mě jsou to spíš sakury). Kdysi dávno je věnovalo Japonsko městu Washington, od té doby se poněkud rozrostly a každé jaro nabízí úžasnou podívanou, pořádá se tu Cherry Blossoms Festival... Takže jsem se rozhodla, že to musím vidět. Ne že bych nikdy neviděla kvetoucí třešně, ale vzhledem k tomu, že mi to zmiňoval každý druhý, koho jsem potkala, říkala jsem si, že je to součást kultury.
     Ráno jsem vstávala do práce, ale ne zas tak brzy, protože mě bral jeden známý a požádala jsem, aby mi zastavil u Tidal basin.  Bylo krásné slunečné, ač trochu chladné, ráno a doufám, že se mi na fotkách podařila aspoň částečně zachytit atmosféru. Nebylo tam liduprázdno, ale nebyly tam ani davy. Sportovci, kteří ráno chodí běhat, správci parku a hlavně všichni, kteří si přivstali (no, v devět ráno, jestli se tomu dá říct přispali), aby se podívali na tu nádheru. Najedou jsem si se svým mobilofoťáčkem připadala malinká, protože na každém kroku jsem potkávala (nejen Japonce) lidi s velkými foťáky a stativy, jak se snaží zachytit scenérii. Tak jsem pochopila, proč když jsem si fotila stromy a do záběru mi vlezl podivně oblečný černoch, říkal: "Ah, vy fotíte stromy... a já jsem si říkal, že došlo na mých pět minut slávy a dorazil Hollywood." Tak nějak jsem se taky cítila, když jsem se snažila vyhýbat záběrům.
     Chtěla jsem si půjčit foťák od spolubydlících, ale jedna nemůže najít nabíjecí kabel a druhá už spala, takže jsem si říkala, že se budete muset spokojit s mými HTC Touch (můj mobil) fotkami.  Taky jsem se pokusila zachytit přistávající letadla, i když na fotkách to nevypadá ani zpoloviny tak dobře, jako ve skutečnosti, kdy některá z nich jakoby visela ve vzduchu, obrovská a masívní monstra. Poblíž je totiž letiště.
     Nakonec jsem se rozhodla, že fotky přidávat nebudu, protože vůbec nejsou pěkné, nevím, co se stalo, jestli to byl špinavý objektiv nebo co, ale nejsou ke zveřejnění. Ale když do vyhledávače zadáte cherry blossoms washington, vyhodí vám to na Google (obrázky) monožstí kvalitních snímků...
     Můj největší obdiv mají dvě důchodkyně, které se ráno vypravili malovat. Jedna z nich měla obraz už dobře rozpracovaný a tu jsem zalitovala, že si nerozumím se štětcem a barvami, protože to prostě stálo za to. Stromy jsou obalené bílými květy, které sněží na trávu a do vody, voda se třpytí, protože slunce jasně svítí. Washingtonův památník se zrcadlí na hladině a veškeré problémy jakoby byly hodně daleko. Ale jenom jakoby, zvuk nízko letícího vrtulníku mi připomíná, že tady v tomto městě se stýkají veškeré problémy naší planety. Aspoň by se to mohlo zdát. A není to daleko, protože Bílý dům je odsud doslova jen co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky.
    Ale dost už rozjímání, musím do práce. Pěšky. Kolik může být 1000 domovních čísel? Tak asi 3 km.  Čekala jsem delší procházku, takže jsem dnes jako pravá Washingtoňanka, tenisky na nohou a lodičky v baťohu....
     A mimochodem, vzhedem k tomu, že se demokraté a republikáni nemůžou dohodnout na rozpočtu pro tento rok, je možné, že festival bude zrušen... Jestli se nemýlím, federální vláda operuje na rozpočtovém provizoriu, takže je možné, že hlavní průmysl (rozuměj federální instituce) kolem Washingtnu 8. dubna zkolabuje... (nevím, jak hezky přeložit government shutdown - vláda zavře krám). Hrozí různé kalamity, jako že se zavřou muzea, policie přestane vybírat poplatky, parkování, zaměstnatnci různých ministerstev nebudou muset do práce...
  

pondělí 4. dubna 2011

Asi konečně přišlo jaro

     Už začínám chápat dilema autora bestsellerů, který je nucen neustále produkovat vysoce kvalitní čtivo, ať už proto, aby se uživil nebo protože má smlouvu na několik knih. V mém případě je to o to větší frustrace, že moje čtenářsto jsou mí blízcí a přátelé, tedy vy, a je v mém zájmu, abych vás zásobovala nejnovějšími zprávami o tom, jak se mám.
     Jak tedy asi chápete, jsem stále naživu, můj počítač stále funguje a vzhledem k tomu, že jsem včera platila předposlední nájem a oznamovala pronajímateli, že se plánujeme vystěhovat 31. května, uvědomíte si, že už se blíží čas, kdy se vám vrátím domů.
     Od doby, kdy jsem tento přípěvek začala psát, došla změna počasí a po týdnu deště a studeného počasí, kdy jsme chodili v zimních bundách, jsem dnes vyšla z knihovny do letního dusna. Děti si hrají na tráníku, studenti hrají golf a hážou si létacím talířem. Spousta lidí běhá, takže se asi taky půjdu proběhnout, obléknu si kraťasy a dám sluchátka do uší... Je krásné počasí, stromy kvetou a tráva je zelená. Ale ještě jsem se zastavila u Starbucks, abych konečně něco napsala.
     Dneska nám odpadla hodina, protože vyučující musela na nějakou operaci, takže jsem využila příležitosti a vydala jsem se do vzdálenější knihovny v kampuse George Mason University, abych dokončila korektury, které jsem pro někoho dělala, a pak jsem se pustila do dalších věcí, seminárky a podobně. Ještě mě teď čeká zapracovat na tématu na diplomku. Už jsem odeslala první verzi svému vedoucímu, tak se uvidí.
     Mějte se zatím pěkně.

pondělí 21. března 2011

Bílý dům

      Drazí čtenáři, dlužím vám dva týdny svých zážitků, nějak se nakupily a nemám zrovna čas nebo přístup k internetu, abych se se všemi podělila. Dovolte, abych se tedy alespoň zamyslela nad návtěvou Bílého domu. Janča S., moje organizačně velmi talentovaná spolubydlící, zařídila návštěvu na dobu, kdy tu měla na návštěve svoji maminku a sestru. Vzhledem k tomu, že to muselo jít přes českou ambasádu (a buďme rádi za ni, protože stačilo mít deset lidí, a domluvili nám to, občané jiných států tak hodnou ambasádu nemají, třeba Němci), bylo z toho trochu mailování, sdělování citlivých ososbních údajů jako číslo pasu u nás cizinek nebo řidičského průkazu a čísla sociálního zabezpečí u našich amerických přátel a spolužáků.
     Minulou středu jsme se sešli na Vienna Metro station (stanice metra Vídeň, až budu mít někdy čas, napíšu fejeton na téma americké originality v pojmenovávání míst, no uznejte pojmenovat města Cambridge, York (ok, přidali New), Norfolk, Prague, Alexandria...). Odbíhám. Nasedli jsme na metro a tak jsem se nabídla, že vezmu Janin baťoh a další zavazadla k nám do práce, protože kvůli bezpečnosti člověk s sebou smí mít jen peněženku a mobil. Vyplý, samozřejmě. Stihla jsem to jen tak tak, protože jsem musela přetraverzovat kus Washingtonu, z křižovatky ulic Dvatenácté a M na křižovatku ulic Patnácté a Alexandra Hamiltona, kde je vstup pro veřejnost. Ale co se nestalo, nepustili mě dovnitř!!!!
     Ptáte se proč? Protože údaje, co měli od ambasády neseděly s mým pasem. Ale ještě pro mě netruchlete, řekli mi, že můžu přijít odpoledne. Takže jsem se na podpatcích vydala zpět na Devatenáctou ulici, cestou se mi v mysli usadila vzpomínka na pobyt na Ukrajině a okamžik, kdy jsme zjistili, že nám nějaká Olga v kanceláři prodala naše lístky někomu jinému a my jsme vyseli ve velkém vzduchoprázdnu, zda se dostaneme domů a za kolik... To jsou takové volné asociace o lidských chybách. Přiznám se, v první chvíli jsem se podezdřívala, že jsem to spletla já. Znám se, pravidelně udávám své datum narození jako rok 2011, nebo jiný současný rok. A Janča S. se zase přiznala, že měla celou dobu strach (než si ověřila údaje, které poslala na ambasádu), že to byla ona, kdo mi takto zkazil návštěvu v Bílém domě.
     V práci jsem se poctivě pustila do zpracovávání slovenských politických stran a po obědě jsem se (opět na podpatcích, přezutí jsem si nevzala) vydala zpět k Bílému domu. Tentokrát jsem si musela vystát frontu dlouhou, no dobrých 50 metrů... myslím, že Bílý dům je jediná věc na kterou američané stojí frontu. Asi protože je jenom jeden. Vlastně ne, polde pastora Roda Stafforda lidé stáli frontu na nejnovější iPad... ale to jen aby ho měli první den, co je v prodeji. To se nepočítá.
          Abych to zkrátila, pustili mě tam! Prošla jsem dvěma dalšími bezpečnostními kontrolami a byla jsem uvnitř Bílého domu. Ale musím se vám přiznat, mám takovou vnitřní tendeci to srovnávat s tím výletem na Kokořín... Well, na Kokoříně jsem zatím nebyla, mám to zatím v seznamu úkolů, takže na poctivé srovnání si budu muset ještě počkat. Chodba lemovaná fotkami amerických prezidentů v akci (podpis dohod z Camp Davidu, Velikonoce na trávníku před Bílým domem, svatba dcery R. Reagana - tedy myslím, že to byla ona, Vánoce a Clintonovi zdobí stromeček), pak místnost s talířky, které používali různí prezidenti, červený, zelený a modrý salonek, jídelní sál pro 130 lidí (ale nevypadal)... koberce byly shrnuté na kraj, aby po nich návštěvníci nešlapali. Několik historických artefaktů a obrazů. Já to chápu, je to v provozu, takže nemůžou lidi pustit všude. Rozhodně bude zajímavé se známým chlubit, že jsem byla v Bílém domě, tedy vy už víte, jaké to tam je. Jen jsem zvědavá na ten Kokořín. Asi si dám párek, ten jsem si v Bílém domě dát, pravda, nemohla. Přidávám pár fotek z mobilu.
Abyste viděli, že jsem tam fakt byla. Je to východ z Bílého domu.

Několik kroků dál.
Ještě o trošičku dál.

Pohled z příjezdové cesty Bílého domu na Washintonův památník - ta špice v dálce. Nevím, co má kdo proti hodinám na Náměstí Svobody.



Strom v zahradě Bílého domu, zdál se mi docela hezký, tak jsem ho vyfotila.

Příjezdová cesta. Nebo odjezdová asi záleží na směru, kterým jedete.



Technická

     Vy všichni, kterým technika nic neříká, přeskočte.... Vy, kteří uvažujete, že si pořídíte elektronickou čtečku, tohle je reakce majitele nového Kindle 3.

     S odvoláním na minulotýdenní diskuzi s rodiči jsem se rozhodla vrátit se ke svému dárku k narozeninám. Je to zařízení zvané Kindle. Taťka netušil, že už ho asi měsíc vlastním... ano vzhledem k tomu, že jako student mám Amazon Prime na rok zdarma. (Pro ty, co ještě nebyli zasaženi nakupováním na internetu, Amazon je velký internetový obchod v Americe a ve Velké Británii a v dalších zemích.  Prime je režim, kdy je poštovné a balné zdarma.) Kindle mi byl doručen přes víkend, takže jsem na něj nečekala tři měsíce jako jiní u nás doma. Navíc jsem ho dostala ještě o tisícovku levněji...
     Kindle je čtečka elektronických knih. Nebudu se pouštět do dlouhého porovnávání mezi tím, jestli je lepší papírová knížka nebo elektronická čtečka, to by byla diskuse na dlouho a asi by nebylo k ničemu, protože používám obojí a vůbec si vzájemně nevadí, ba naopak, krásně se doplňují. Kindlem si stůl nepodložím, pravda, ale porovnejte váhu deseti knížek v tašce s jedním Kindlem...
     Netvrdím, že Kindle byl pro mě jasná volba, to vůbec ne. Od doby, kdy jsem vlastnila Palma mCosi (to je místo čísílek, kterými se ten model označoval), jsem četla knížky v elektronické verzi. Nikdy jsem neměla problém s podsvícením a obvykle to četlo html, takže jsem si mohla číst i věci stažené z netu. Dokonce i nákup mobilu jsem podřídila faktu, že chci, aby to četlo e-knížky. Takže jsem byla celkem spokojená, než se mi Kindle postavil tak říkajíc do cesty. Když jsem si kupovala povinnou knížku do školy na Amazonu, založila jsem si účet a při každém přihlášení se Kindle objeví na obrazovce, Amazon mi prostě nasadil velkého brouka do hlavy. Moji přátelé Anne i její syn Matthew Kindla vlastní, také můj bratr a teď i bratranec... a všichni si ho oblíbili, zákazníci, kteří psali své reakce do diskuze svůj Kindle naprosto milují. Tak jsem do toho šla. A nelituji...
     A myslím, že využívám jeho plného potrenciálu. Jedno z nejpříjemnějších překvapení bylo, že se dá používat jako fleška (je to vůbec správně česky? paměťová tyčka říkají Američani, a to se mi docela líbí). Prostě to strčím do počítače a můžu na něm ukládat soubory. Že to není čtecí funkce? Není, ale od té doby, co mi to umožňoval můj Palm Thungsten už je to několik let, ale stejně mě to nepřinutilo si pořídit paměťové USB zařízení. Lepší? Asi zůstanu u flešky. Můj mobil se takto používat nedá, musel by se instalovat speciální software, což většina administrátorů (ve škole, v práci, doma v CPS - centrální počítačové učebně) nepovoluje. Co mi zbývalo, že si posílat věci z mailu na mail. Ale teď už existuje gmail documents... zase jsme o krok dál.
     Ještě ke Kindlu. Má skryté nebezpečí. Když se připojíte na net, stačí jedno kliknutí a můžete zakoupit knihu, kterou vám doručí přes wi-fi a naúčtují na kreditku/debitku, kterou máte zaregistrovanou na Amazonu. Říkají, že je to velké pokušení. Zatím mu odolávám, protože jsem zvyklá věci pořizovat tak, abych za ně nemusela platit, takže si často zajdu do knihovny. A když to jinak nejde, ceny knížek jsou nižší než klasické papírové. A taky si můžu předplatit noviny. Tak daleko jsem zatím nezašla, využívám pouze služby aktualne.cz, která mi každý den doručí zdarma nejnovější zprávy z domova....
     Ovšem 2 dolary na měsíc za časopis Foreign Affairs je prakticky zadarmo za kvalitu, kterou čenář dostane. Takže si předplácím Foreign Affairs. Pro ty, kteří o něm nikdy neslyšeli, je to jeden z nejvýznamnějších časopisů o mezinárodních vztazích. Od třicátých let v něm publikovalo mnoho expertů i lidí, kteří politiku dělají v praxi.
     Jo, taky se dají na Kindlu hrát hry. Jednoduché - křížovky, sudoku, scrabble apod. Myslím, že Kindle je ideální společník pro dojíždění do Washingtonu i do Brna.
     A ještě jedna věc. Někdy lituji, že jsem Kindla neměla, když jsem studovala na FSS. Když pomyslím na všechny ty PDF soubory, které jsem za ty roky vytiskla nebo přečetla na obrazovce počítače, říkám si, oč jednodušší by to bylo s Kindlem. Vlastně si můžu říct, že s Kindlem šetřím naše lesy. Ano, to je jeden z důvodů, proč si pořídit Kindle. Ano, to je ten správný zelený důvod, proč si pořídit Kindl. Je je to vlastně za všechny ty papíry z obou stran potištěné  papíry po dvou až deseti stránkách na list (to když jsem si tiskla všechny ty prezentace, které nám občas naši hodní přednášející poskytli).
     Čtu si po sobě znovu tento příspěvek a říkám si, že bych někdy chtěla dosáhnout vtipnosti Douglase Adamse, když popisuje některý ze svých počítačů nebo mluví o některém ze svých zařízení. Pro všechny, kteří milují Apple nebo různá elektronická zařízení vůbec, doporučuji přečíst Pstruha pochyb... (jen tak pro
milovníky angličtiny, slovíčko, které označuje veškerá zařízení je "gizmo" čte se to zhruba jako [gizmou] a hovorově označuje "zařízení, zvláště takové, jehož jméno mluvčí nezná nebo si na něj nemůže vzpomenout" - Vidíte, hned je tu další výhoda Kindlu, obsahuje totiž celkem rozsáhlý anglický výkladový slovník, takže když potřebuji zjistit, co znamená ta vtipná hláška v přednášce o zpravodajských službách, které se všichni smějí, ale já jsem nechytila pointu (přednášející občas používá mně neznámý idiom), najdu si ji na Kindlu. Jen si musím dát pozor, abych se nezačala smát až se všichni dosmáli, to už bych se fakt cítila opožděně.

středa 9. března 2011

Davy Crockett

     Ještě bych měla vyhodnotit minulotýdenní otázku. Samozřejmě, že Davy Crockett zemřel v bitvě u Alama. A trefili se všichni hlasující.
     Mimochodem tento týden máme spring break (prázdniny). Janča S. se maminkou a sestrou  vydaly na cesty, takže jsme s Jančou H. zůstaly samy doma, popřípadě se nudíme v knihovně. Ok, většinou se nenudíme, protože je třeba začít zpracovávat literaturu na seminární práce atp., a to potom každá jiná literatura je zajímavější než nejzajímavější literatura na téma, které jsem si koneckonců vybrala sama, a které by mě tedy mělo zajímat...
     Navíc jsem dneska v práci a po třech týden většinové nudy jsem si s sebou vzala CD s texty do školy, že se pustím do četby na příští týden. Ale kupodivou jsem se dnes ještě nezastavila. Nejprve účtování zahraniční cesty, pak jsem se dostala k ruské demografii a vyhlídkami do dalších 40 let. Věděli jste, že v roce 2050 podle odhadů OSN bude mít Ruská federace kolem 110 milionů obyvatel a Turecko podle stejné metodiky 97 milionů? Pak hustota populace v Turecku by byla 124 lidí na kilometr čtvereční a v Rusku 7? Myslím, že Rusové už nebudou moci říkat: nas mnogo.
     No a teď mě čeká třístránková analýza slovenské politiky. O tomto tématu vím skutečně jen velmi málo, ale co se dá dělat. Člověk se aspoň poučí, jak to chodí u sousedů. A přidám vám jednu současnou hádanku.

Jak se pere

     Když jsme se dozvěděly, že budeme mít pračku v domě, ne v bytě, neměly jsme představu, co to vlastně znamená. Pračky jsou tam ve skutečnosti dvě a obě prostorné, k tomu další dvě sušičky. Teorie je tedy snadná, tři dohromady dáme jednou týdně dávku na praní. Sušičky nám řeší problém s neexistencí sušáku na prádlo v bytě.
     Jenže sušička byla zavrhnuta téměř okamžitě, protože toto zařízení nemá dobrou pověst ve vztahu k jemnému prádlu, pleteným svetrům atp. K sušení se vrátím na konci svého dnešního příspěvku.
     Na jednu dávku prádla je potřeba 7 čtvrťáků (tzn. mince v hodntě 25 centů), což každou potenciální pradlenku nutí každé tři týdny (střídáme se, aby to bylo spravedlivé) přemýšlet nad tím, jak v době kreditních a debitních karet získat drobné.
     Otázka číslo dvě: a co barvy? Obvykle bych třídila věci na bílé, černé a pak podle barev, aby daly dohromady dávku, ale velikost pračky a nutnost občas něco vyprat nám nechává pouze dvě skupiny: světlejší a tmavší. Taky to funguje, můžete si říct, nesmíš být takový hnidopich, máte aspoň vypráno.
     Jenže kdybychom měly vypráno! Máme jen skoro vypráno. Od pračky se čtyřmi nastaveními programu, které se od sebe liší minutou praní (30, 31, 32 minut) se asi moc čekat nedá. Takže musíme být hodně opatrné na fleky od kečupu a tak podobně. Zůstanou tam, kde byly před vypráním.  Na černém oblečení se naopak po vyprání skrvny tvoří. A bílá postupně získává šedý odstín. To nám nechává poslední možnost - prát ručně.
     Tak si asi řeknete, že si z vás dělám legraci, ale přetékající koš špinavého přádla popřípadě přání si něco z věcí v tomto koši obléct dřív než proběhné další světlé/tmavé kolo, vede k tomu, že se z našeho IKEA odpadkového koše stává pračka a studentka v nejvyspělejší zemi světa se vrací do středověku. A často výsledky předčí techniku, kterou máme v stuerénu. Ta vítězí pouze v jedné kategorii a také ne vždy: ve ždímání. Už jste se někdy ručně snažili vyprat tlustý vlněný svetr a pak ho vyždímat  tak, aby nekapal? Nebo třeba osušku, která má v popisu práce nasát co nejvíce vody...
     Svoje prací zamyšlení ukončím komentářem, že ne všechno je tak zlé. Když se podaří věci vyprat a je potřeba je usušit, stačí je pověsit na věšáky na prádlo, které nám při nastěhování věnovala Annina dcera Emily, jsou to většinou takové ty drátěné z čistíren, ale svoji funkci plní skvěle. Takže prádlo pověsíte na věšáky a věšáky pověsíte rovnou do skříně. Že si zase dělám legraci? Ani náhodou, v bytě máme skutečně horko (není tam termostat, musíme brát, co nám pošlou) a všechno je suché během půldne. Tomu říkám pokork, vyprané věci se pověsí přímo do skříně!
     Ok. Tak někdy je taky potřeba vyžehlit. Ale to je otázka dvou halenek a jedněch společenstkých kalhot za dva tři týdny. Tomu ani neříkám žehlení.

středa 2. března 2011

Update

     Zdravím všechny z Washingtonu. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych se zase ozvala. Zdá se, že historická hádanka zaujala... devět lidí se zapojilo do hlasování. S lítostí musím konstatovat, že většina se v tomto případě mýlila. Nebyla to Aljška, byla to Lousiana. Američané původně chěli od Napoleona odkoupit jen New Orleans a získat plavební práva po Mississippi, ale Napoleon, kterému v tu dobu ležela víc na srdci invaze do Anglie, se rozhodl, že hotovost je lepší než neobydlená pustina Nového světa. Američtí vyjednavači se rozhodli na to přstoupit, ačkoliv celková částka o polovinu přesahovala částku, kterou autorizoval prezident a byl to několikanásobek federálního rozpočtu... No, bývaly to prostě časy. Ale musíme uznat, že se ten nákup vyplatil.
     Co ještě dodat? Mám se dobře, chodím do školy a do práce. Dneska jsem strávila dopoledne brouzdáním na stránkách nejlepších pražských restaurací, protože tam na podzim CEPA organizuje konferenci. Dostala jsem z toho hlad, tak jsem mezitím zkonzumovala své rizoto á la Mexiko. Víkend v mražáku mu moc neprospěl... ale co se dá dělat.
     V pátek jsem se přidala ke skupině spolužáků a šli jsme se vyřádit na Laser-tag. Pro ty, kteří to v životě nehráli, tak jako já: Je to hra, kdy si oblečete vestu, která má vepředu, vzadu a také na ramenou senzory, k tomu patří puška. Pak vás naženou do místnosti spolu s bandou dvanáctiletých puberťáků, kteří když se přihlásíte, že jste to v životě nehráli (většina nás z DSS) posměšně bučí. Rozdělili nás do tří týmů a poslali do zatemělého bludiště. Účelem je vyřadit nepřátelskou základnu a pak vyřadit co nejvíce soupeřů. Vyřazení spočívá v tom, že po zásahu třicet vteřin nemůžete střílet. Hádejte kdo vyhrál? Samozřejmě, byli to dvanáctiletí puberťáci. Teorie říká, že jsou tam každý pátek, takže se není co divit, že ví, kde jsou základny a znají různé fígle. Vyhráli i podruhé. Teprve napotřetí je jeden z našich týmů rozmázl. Co naplat, já jsem byla samozřejmě v tom druhém, který znovu zaujal potupné třetí místo. Ale říkám si, že to není hra pro nás dospělé, i když jsme se skvěle bavili.... i když Janča S. jim to dávala parádně.Vlastně jednou vyhrála v bodování svého týmu.A vypadalo to, že se baví ještě líp, než já. 
    

středa 23. února 2011

K čemu jsou státní svátky

     Zdravím ze slunečného, leč mrazivého Washingtonu. Ano, z Washingtonu, protože jsem se do tohoto příšpěvku pustila "v práci." Čekám, až mi bude zadán další úkol, a pokud mi nebude brzy zadán, asi si pro něj dobrovolně půjdu, když už jsem tady, tak ať to za něco stojí.  Pro jistotu jsem se zeptala Natalie, která je vedoucí kanceláře, a ta řekla, že něco vymyslí.... takže se prozatím budu věnovat vám, svým věrným čtenářům. Mimochodem na pravé stránce je historická hádanka, kterou jsem se rozhodla oživit tento blog. Za týden vám řeknu správnou odpověď.
     Ale abych se zamyslela nad nadpisem dnešního příspěvku. uvedu vás do kontextu. V pondělí byl státní svátek. President's day. Pro nás to znamenalo, že odpadla škola. Ale pozor, nenechte klamat zdáním. Pondělní hodinu musíme hezky odpracovat dnes, tj. ve středu. To jsme si to mohli odsedět v pondělí...
     Jedinou výhodou, že máme hodinu až ve středu, je, že můžu pořádně udělat domácí úkol... Poslední tři domácí úkoly spočívaly v analýze vyjednávání. Správný vyjednavač se totiž než usedne k jednacímu stolu pořádně připraví. Nakreslí si mapu účstníků vyjednávání, čím podrobnější, tím lepší představu má o vztazích mezi jednotlivými aktéry. Pak si sepíše zájmy jednotlivých stran. (Pozor, nepleťme si je s pozicemi. Zájem je koupit orientální koberec. Pozice je, zaplatím jen tolik a tolik. Zájem jsou bezpečné hranice, nechat si Sínaj je pozice. Učebnicový příklad: dva návštěvníci knihovny se hádají: jeden chce mít otevřené okno, druhý ho chce zavřené. Přijde knihovnice a zeptá se jich: Proč? Jeden chce čerstvý vzduch, druhý nechce průvan. Knihovnice jde do vedlejší místnosti a otevře okno tam. Najednou máme i čerstvý vzduch a ani tu není průvan. Čerstvý vzduch je zájem, otevřené okno v této místnosti je pozice....) Už vidíte komplexnost takové analýzy? Teď přidejte různé možné bariéry při vyjednávání, ať už strukturální, strategické, psychologické, institucionální nebo kulturní a způsoby jak je překonat. A nakonec samozřejmě BATNA, což je anglická zkratka pro nejlepší alternativu k vyjednané dohodě... Čili, co uděláme, když se nedohodneme. Začneme střílet? Poženeme to k soudu? Je toho docela dost, na co je potřeba myslet za normálních okolností. Ale tento týden máme analyzovat Vídeňský kongres. Naštěstí zhuštěný do nějakých dvaceti stránek textu. Nechci si ani představovat, jak by to vypadalo, kdybychom se pokoušeli analyzovat všechna jednotlivá témata, o kterých bylo jednáno a všechny strany, protože na Vídeňském kongresu bylo 250 hlav států (což samozřejmě zahrnuje různé velkovévody a knížata).
     Tak jen přemýšlím, jak by asi vypadala mapa jednání ve Světové obchodní organizaci... No nic, doufám, že vás nenudím. Tohle bylo jenom, abych ukázala, že se kromě stáže, nakupování a chození do knihovny také něco učím.
 

čtvrtek 17. února 2011

Einstein

     Asi každá vesnice má svého podivína. I Fairfax. Je to pán, který vzhledem připomíná Einsteina. Potkala jsem ho v nedělli, když jsem si byla zaběhat v parku. Vydala jsem se zpět domů a on šel naproti mě. Pronesl poznámku na adresu nově upravené budovy a tak jsem odpověděla, že nejsem místní, takže nevím, jak to vypadalo předtím. Zeptal se, jestli jsem ze Střední Evropy. To překvapí samo o sobě, protože za poslední dva týdny se mě dva lidé ptali, jestli jsem Ruska. Nemám jim to za zlé, jsem si vědoma určitého genetického dědictví po svém Dali jsme se do hovoru. Dozvěděla jsem se, že kdysi pracoval pro prezidenta Clintona, studoval na Georgetownu psychologii a Zahraniční službu... a tak různě.
     Dneska jsem ho potkala znovu, na zastávce autobusu. Znovu se pokusil vyslovit mé jméno správně, ale nakonec zůstal u Katrina. Většinou říkám, že se jmenuji "Katrina", což je zhruba výsledek když vyslovíte Kateřina bez ř a přidáte anglický přízvuk. Je to jednodušší a nekomplikuje to situaci.
     Háčku a čárky ve jméně jsem se prozatím zbavila. Ne že bych se za ně styděla, ale většina počítačových systémů s tím tady má problém a lidé to tak jako tak nevysloví. Ani na vízu je nemám. Jak říkají rodiče, nemohli tehdy tušit, že nastane elektronický věk.
     Ještě další věc stojí za zmínku. Dneska je 17. února. Mám narozeniny a od rána je to velmi příjemný den. Dostala dárek od spolubydlících - Clacyho knížku Executive orders. Je to můj oblíbený román, dokonce natolik, že jsme na něj s Jančou minulý semestr psaly seminární práci do geopolitiky. Tak teď mám i vlastní anglický výtisk. Dort prý nestihly, tak jsem dostala velkou krabici zmrzliny.
     Vydala jsem se do obchodu s výtvarnými potřebami. Někteří Američné rádi tvoří, je to poznat, protože je to obchod velký možná jako nějaké středně velké Tesco. Chtěla jsem si koupit kaligrafické pero, na což jsem se těšila už z domu. Přistoupila ke mně paní a věnovala mi slevový kupon, že má jeden na víc. Poděkovala jsem a chvíli jsem nechápavě zírala, jak sballila dítě a vyrazila z obchodu. Vybrala jsem si sadu na bombičky s několika velikostmi špiček. Zmíněný kupón snížil cenu z 16 dolarů na 9,40. Jak jinak to můžu chápat než dárek z nebe?
      To mě vede ještě k další myšlence... Už jsem vám psala, jací jsou Američané? Pokud ne, tak vězte, že jsou nesmírně milí. V obchodě se na vás usmívají, pošťáci taky a dokonce i řidiči autobusu. A jak už kdosi přede mnou podotkl, nezdá se, že by to hráli. Všímám si vlajek na domech a koncert, na kterém jsem byla před týdnem, zahajovali americkou hymnou. Nic z toho na mě nepůsobí jako fašismus (jak jsem některé Čechy slyšela říkat), spíš jako to, že mají svoji zemi rádi. Já se jim nedivím, mně se tu líbí a taky si myslím, že určitým způsobem mají být na co hrdí. A zatím nezažili nic, co by je přesvědčilo, že tomu tak není.
      Dokonce i štědrost tady dostává nový rozměr. Ne že bych nevěděla, že Američané jsou jedni z nejštědřejších dárců, co se misie týče. Ale Spojené státy nejsou země, kde by vláda vyplácela moc peněz na sociální dávky nebo vybírala daně tak vysoké, jako u nás. Přesto mě překvapuje množství krásně upravených parků s průlezkami pro děti nebo různé nadace a dobročinné organizace. Minulý týden jsem se zúčastnila konference o protiraketové obraně v budově Heritage Foundation. Je to nadace, jak je poznat z názvu a je to jeden z nejvlivnějších konzervativních think tanků (to jest organizace, která soustřeďuje odborníky na různá témata a ti pak publikují články na toto téma a komentují dění v médiích. Někdy se dokonce dostanou až do administrativy). Podle budovy soudě, má tato nadace dostatek dárců.
     Kvalita řečníků na konferenci byla vysoká. Dva bývalí generálové, jeden sloužil jako vrchní velitel snad na Okinawě, kde sloužil druhý, už si nevzpomíénám. Bývalý ředitel Izraelské agentury pro protiraketovou obranu ukazoval, kam doletí nejnovější íránské rakety. Věřte mi, bylo to o hodně dál, než jen do Izraele. Ve skutečnosti dnes už doletí někam mezi Vídeň a Varšavu.... Vždycky jsem říkala, že ten radar v Brdech by se hodil.
     Ale to už jsem skutečně daleko. Ještě dodám, že dneska je tu krásně slunečno a ven se dá jen tak, bez kabátu. Přeji všem čtenářům hezký víkend.

středa 16. února 2011

Stáž

     Zdravím všechny čtenáře. Důvod mojí odmlky je dvojí, vlastně trojí. Dva dny v týdnu teď trávím v práci. Tedy na stáži, ale my tomu říkáme práce a pokoušíme se u toho pracovat. :-)
     Do toho jsem dokončovala zakázku, jeden překlad pro nejmenovanou organizaci, za což mi kynula jistá finanční doměna, což jistě uznáte, že má své nepochybné výhody.
     Za třetí Christian selhal. Už několik dní nám nejde internet. Naše oblíbená teorie praví, že pravděpodobně neplatil za připojení. Pro nás to samozřejmě znamená nevýhodu, protože musíme nyní častěji vyhledávat nejbližší Starbucks, což pro některé z nás (že Jani) je zátěž, když jste milovníky dobré kávy. Já volím veřejnou knihovnu. A kdo mě dobře zná, tak moje závislost na knížkách se téměř rovná závislosti jiných na kávě. Ale knihovna má velkou nevýhodu pro ty, kteří chtějí skypovat s rodinou nebo s přáteli. Všude visí velké nápisy o tom, jak je třeba být potichu. A tak jsem včera jsem strávila hodinu před vyučováním v kuchyňce na fakultě a přes skype radila sestřejak se připojit na elektronické zdroje Masarykovy univerzity, s notebookem na kolenou a postupně zaujímajíc různé vhodné a zároveň důstojné polohy, což byl skoro nemožný úkol vzhledem ke společenské sukni a podpatkům. Na mikrovlnku jsem ho položit nemohla, protože tam se začal ztrácet signál... Jak mi v tomto ohledu schází naše knihovna na FSS, kde nechali postavit telefonní budku... Není v ní telefon, ale slouží všem, kteří by jinak po zazvonění mobilu sprintovali z knihovny, aby mohli hovořit s osobou na druhém konci. Ať žijí inovativní knihovníci.
     Ale abych se vrátila ke svojí stáži. Moje "pracovní" povinnosti se různí. Od krátkého výzkumu o prioritách Litevského předsednictví OBSE, přes zjišťování vhodných hotelů pro cestování do Prahy a zkoumání menu pražských hotelů za účelem zjištění cenových relací pro odhad cen na chystanou konferenci, až po četbu článků do připravované monografie na téma Střední Evropa - USA.
      To by bylo asi pro dnešek všechno. Mějte se hezky a užívejte si únor.

úterý 8. února 2011

Love your neighbor

Vchod do našeho domu.
     Výše zmíněný nadpis říká: Miluj svého souseda. V biblické řeči to znamená miluj svého bližního. Co si budeme namlouvat, někdy je to těžké. Myslím, že o sousedech jsem ještě nepsala. Byldíme v bytech ze 70. let, stavby jsou pravděpodobně ze sádrokartonu.
Náš dům. Byt je v prvním patře a jsou to všechna 4 okna zleva.

     To znamená, že slyšíme, co se děje v okolních bytech. Maminka vedle nás někdy ztrácí nervy se svým dítětem. Ti, co bydlí nad námi, nám soustavně skřípou nad hlavou. Netuším, kde bydlí ten člověk, kterého často slyšíme kolem půlnoci, jak začíná cvičit na elektrickou kytaru. V sobotu, pravděpodobně v bytě vedle nás, se schází větší skupna lidí, aby sledovala zápas. Typuji to na fotbal, ten náš, evropský. To všechno se jakž takž dá. Tedy až na to dupání uprostěd noci, někdy i ve dvě ráno.
     Ale včerejší noc byla unikum. Je těžké určit, odkud některé zvuky jdou, nicméně někde v okolí, buď u nás v budově, nebo vedle, si někdo začal pouštět hudbu. Jelikož nejsem fanda do tvrdé muziky, netuším, co je to za styl. Typuji hardrock nebo metal. Hodně rytmu a zpěvák ječí do mikrofonu. Ať si to poslouchají, když se jim to líbí, ale nemusí s tím otravovat své okolí v jednu ráno. V ten okamžik jsem skutečně litovala, že nemám americký telefon, protože bych okamžitě zavolala policii. Bližní nebližní. Chvíli jsem se pokoušela hudbu přehlušit audioknížkou, kterou jsem si pouštěla na mobilu - mimochodem velmi kvalitní autor, C. S. Lewis a jeho klasika Mere Christianity - ale pak jsem ze zoufalství vstala, abych zavřela okno. Ovšem manévr se nepovedl stoprocentě a nějakým záhadným způsobem jsme se zapletla do šňůry od sluchátek a jedno jsem utrhla. Je to druhý nejkurióznější způsob, jakým jsem přišla o sluchátko. Myslím, že to před lety ustřižené vinohradskými nůžkami při vinobraní pořád ještě vede.
     Ovšem ne všichni sousedi jsou zlí. Jeden se jmenuje Christian a máme ho nesmírně rády, i když jsme ho ještě neviděly. Nebo možná ano, ale nepoznali bychom ho. Má totiž nezabezpečenou wi-fi síť.
Zátiší s knihami. Nemusíme je přečíst všechny. Jen skoro všechny.

čtvrtek 3. února 2011

Pro všechny z AC Hustopeče

     Tohle je příspěvek, který se chystám psát už dlouho. A měla jsem ho napsat dřív. Je totiž pro moji největší fandovskou základnu - bratry a sestry ze sboru Apoštolské církve v Hustopečích. Ty tímto zdravím a děkuji za všechny ty hezké e-maily, které jsem za poslední dva týdny dostala. Taky chci poděkovat za všechnu podporu před odjezdem i za všechny modlitby.
     Ptáte se, jestli chodím někam do sboru. Ano. Pravidelně navštěvuji Fairfax Community Church, je to sbor, kam mě vzali Matt a Jana. Jsou to dobří známí Scotta Brookinse, ovšem nikdo se s ním neviděli! Ale podporují jeho práci v Africe.
     FCC je velký sbor, asi dva tisíce lidí, takže se v máločem podobá našemu :-). Bohoslužby jsou kratší a hudba je hlasitější :-) ale je taková, že se u ní dá zpívat, což oceňuji. Nejlepší součástí bohoslužeb, aspoň pro mě, je kázání. Káže pastor Rod. Jeho kázání jsou k věci, systematická. Tak mi to i vyhovuje. Jsou inspirující a bliblická. Důrazem série kázání bylo, jak se z konzumenta stát producentem. Proto byla prodchnutá výzvami k tomu, aby se lidé zapojili do služeb, které sbor má. Aby se také zapojili do dobrovolnických činností, které mají za úkol pomáhat lidem a ukazovat tak Kristovu lásku navenek.
     Sbor jako celek se rozhodl za rok 2011 přislíbit 50.000 hodin práce pro své okolí. Ať už je to pomoc při doučování dětí z problematických rodin, poradna pro náctileté matky, azylové centrum, ale i práce pro něco společného se spravedlností. A to prosím mimo služby ve sboru. Pastor Rod zmínil, že tady v okolí Washingtonu je čas cennější než peníze. Proto povzbuzuje členy, aby své hodiny odpracované při dobrovolnické práci evidovaly na stránkách sboru... Prý kdybychom se ptali, co udělali s penězmi, které byly vybrané na sbírkách, nespokojili bychom se s tím, že je to soukromá věc a že to není důležité vést v evidenci... Je to zajímavá myšlenka.
     Myslím na vás, zvlášť na zítřek, a je mi taky smunto spolu s vámi.   

Tento týden - pro maminku

     Jestli si u něčeho uvědomuji, že čas rychle letí,  tak jsou to právě příspěvky na blogu. Podívám se na ně a zjistím, že už je to dávno, co jsem nějaký napsala. Navíc, když mi bylo šetrně naznačeno, že moje milovaná maminka postrádá další příspěvek. Mami, zdravím a omlouvám se, že ne vždycky dodávám nejčerstvější informace, ale někdy se mi zdá, že jsem tu odjakživa a život si jde takovým svižným tempem, že mám pocit, že není co psát. Nicméně novinky se najdou.
     Tak například mám stáž. Přiznám se, že se docela těším. Stáž je zvláštní stádium v životě člověka. Několikrát jsem si za poslední dny vzpomněla na své spolužáky Wallase, Pepu a Peťu Baucha, jak sedí na jevišti při septimánském představení na akademii na Gymplu. Byla to scénka, kde seděli jako tři milionáři a povídali si o tom, jak byl jejich život za mlada těžký. A myslím, že to byl Pepa, který říkal něco jako: Jo to mi to měli hodně zlý, vstávali jsme hodinu předtím, než jsme chodili spát, abychom šli do práce a platili jsme mlynáři za to, že u něj můžeme pracovat... Tak nějak se cítím já. Ne doslova, ale vzhledem k tomu, že tato stáž je neplacená a já ještě platím nehorázně drahé Washingtonské metro, abych mohla dobrovolně pracovat... Ale věřím, že to bude stát za to a že se mi podaří v praxi uplatnit své ve škole nabité vědomosti. A taky že to bude užitečná položka na životopisu.
     Organizace se jmenuje něco jako Centrum pro analýzu střední Evropy (CEPA). Klidně si to můžete vygooglovat, ale je to anglicky... Mé povinnosti, prý, budou částečně spočívat ve výzkumu a částečně při logistickém zajišťování akcí pořádaných CEPou. Nastupuji příští středu a pracovat budu středy a čtvrtky.
     Taky plánujeme návštěvu Bílého domu. Někdy během jarních prázdnin. Ale potřebujeme k tomu požádat české velvyslanectví, aby požádalo Bílý dům... Snad to vyjde.
     A pro všechny, co se báli, že nás odvane sněhová bouře: Jsme pořád na tom samém místě. Zdá se, že počasí se rozhodlo nám dát pauzu po minulotýdenní vánici. Ta byla v okolí Washingtonu fakt zlá. Někteří lidé se dostávali z práce až dvanáct hodin. Stromy praskaly pod tíhou velmi mokrého a těžkého sněhu. Ale dnes i včera bylo skutečně hezky. Abych citovala Douglase Adamse: Nepropadejte panice.
     A pro všechny, co je zajímá, o čem se to vlastně učíme, tak například dneska jsme stihli pokrýt dvě stě let dějin amerických tajných služeb. Bylo zajímavé číst o některých událostech a některých prezidentech, o špionech, špionážních letadlech a satelitech. Rozhodla jsem se také si doplnit znalosti o českých zahraničních službách a budu o nich psát seminární práci. Budu je srovnávat s izraelskými. Je to dva v jednom.
     A na pondělí mám domácí úkol, který je zatím nejzajímavější, které jsem tu dělala. V podnělí budeme vyjednávat, takže jsme dostali připravené situace. Jsem náměstkyně ministra zahraniční státu Veritas. Z naší chemičky unikl plyn, který zamořil zemědělskou oblast státu Pulchra. Já to mám vyřídit. Jsme ochotni zaplatit škody, ale chceme tak učinit za spravedlivou cenu. Mám zaručit, že naše standardy nebudou zpochybněny. Navíc v Pulchře budou za měsíc prezidentské volby a prezident slíbil spravedlivé odškodění. Politici zároveň tuto situaci využívají ke zviditelnění, takže nás obviňují z výroby chemických zbraní... Co je horší chemikálie z té továrny se mají vyvážet do USA, čeká se jen na dovozní povolení, Když povolíme inspekce, máme strach z průmyslové špionáže, když nepovolíme tak si o nás bude svět myslet, že vyrábíme chemické zbraně. To je scénář jako z reálného života. A nevím, co můj protějšek zamýšlí. Nevím jaké má instrukce.
     Takže teď budeme do praxe uvádět to, co jsme se učili minulé tři týdny na případové studii o vyjednávání se Severní Koreou v roce 1994. Knížka uvádí, že je to případ úspěšného vyjednávání (byla vydaná kolem roku 2001). No nevím, nevím. Cílem bylo zabránit Severní Koreji v tom, aby pokračovala v jaderném programu...

sobota 29. ledna 2011

Několik poznámek k nakupování

     Ráda bych se s vámi podělila o několik zážitků z nakupování. Tak třeba klubová karta. Pokud se někdy ocitnete na nějakou dobu ve Spojených státech, nezpapomeňte si ji pořídit ještě před prvním nákupem v obchodu. Pokud jste ruský zbohatlík, tak to rozhodně nedělejte, ušetřila by vám za nákup.... Když procházíte mezi regály obchodu narážite na položky, které mají nižší cenu, pokud použijete kartu. Někdy můžete využít slevy jako deset položek za nižší cenu. Je to fajn, když si tak můžete koupit dvě krabice oblíbených cereálií v ceně jedné. Nebo si můžete koupit pět balíků rýže nebo těstovin, ty vydrží na dlouho. Horší je, když si, jako já, koupíte deset jogurtů a po snězení prvního si uvědomíte, že vám vůbec nechtunají. A to jsem si schválně koupila takové, které mají delší dobu spotřeby. Obávám se, že mi v ledničce ještě chvíli vydrží...
     Druhý způsob nákupu je objednat si vytouženou položku přes Amazon. Je to užitečné, když nemůžete sehnat povinnou knihu do školy nebo se vám prostě něco líbí a je to za příznivou cenu, a když jste student a použijete při registraci svůj školní mail (.edu) máte určitý druh dopravy zdarma. Je to prozatím jediná služba, který mi můj zdejší americký školní mail prokázal. Stále fandím ISu a spoléhám zde téměř výhradně gmail.
     Ale to skutečně odbočuji od nakupovacího tématu. Janča H. je skutečným fanouškem Amazonu, balíčky na ni čekají co obden. Taky jsem se nechala zlákat k nákupu knížky, když jsem zjistila, že ji nemají v žádné z knihoven, je totiž úplně nová. Vyšla, myslím, loni. Ta moje je už použitá. Amazon je zároveň second-hand na dálku. Můj účet říká, že ji měli doručit včera, ale vzhledem k počasí si asi ještě počkám.
     To by asi bylo všechno k nakupování, ale přece jen se s vámi chci podělit o svůj objev. Ve zdejší knihovně si můžu půjčovat i audioknížky a e-knížky. Nainstaluji patřičný software do svého počítače (nebo mobilu, nebo e-readru, iPadu, Sony readru či jak se to všechno jmenuje) přihlásím se na stránkách svojí knihovny a stáhnu si - "vypůjčím" dotyčnou knihu nebo nahrávku. Pokud ji má půjčenou někdo jiný, musím si počkat, jako na každou normální knížku. Jediné, co mě skutečně trápit nemusí, je vracení. Protože po uplynutí výpůjční doby se kniha vrátí sama. Co mě ovšem může mrzet je, že dotyčný formát není podporován na Kindle, což je jedna z položek, kterou mám vyhlédlou na Amazonu. Asi si ho objednám k narozeninám a budu netrpělivě čekat, až u dveří zazvoní pošťák.

čtvrtek 27. ledna 2011

Ať žije počasí

     Zdravím všechny čtenáře. Už chápu, proč všichni tolik nadělají, když hrozí sníh... protože když to skutečně přijde, tak to stojí za to. Včera jsem psala, že to vypadá na zavřenou školu. A taky že zavřená byla. To jsem ovšem netušila, že Janča H. prožije dobrodružný večer, když se po příjezdu metrem na Vienna Metro Station nedočkala navazujícího autobusu a tak se vydala do nejbližšího nákupního střediska, kde bylo teplo a internet a tak. Nakonec ji přátelský vedoucí dotyčného obchodu odvezl až domů, ale jak jsem viděla snímky z webkamer, silnice se skoro nehýbaly. Když si Anne ověřovala, jestli jsme v pořdáku a jestli máme elektřinu, tak jsme byly všechny v pořádku a elektřinu jsme měli. Mimo jiné sdělila, že Tom se snaží dostat z práce už od čtyř odpoledne (bylo asi půl desáté večer).  Jenže naše spokojenost, že elektřina funguje, netrvala dlouho.
     Elektřina vypadla kolem desáté večer. Pro nás to znamená žádná teplá voda, žádné topení, venku bylo sice kolem nuly, ale vzhledem k tomu, že dveře na balkon netěsní, není to žádná legrace... Ale přežily jsme. Elektřina ráno naskočila asi na dvě hodiny, a to jen částečně. Stihly jsme poslechonout rádio a zjistit, že desetitisíce lidí v našem okolí jsou bez proudu a že škola se ruší. Jana S. se vydala do knihovny, já jsem si řekla, že si dočtu kapitolu o prezidentu Rooseveltovi a jeho vztahu k tajné službě během 2. světové války a vydám se taky ven. Elektřina znovu vypadla....
     Abych to zkrátila, zase máme proud. Naběhl o půl sedmé večer. Přežily jsme, chtělo to jen teplejší ponožky a v některých případech termoprádlo... Ale stejně mě to vede k zamyšlení, co je tohle za vyspělou zemi (nebo její hlavní město), co je každoročně překvapené, že napadl sníh. A jestli se my smějeme, že u divadla jsou čtyři centimetry, ale ve skutečnosti nám ani půl metru nezabrání poslat děti do školy, tady stačí i hrozba sněhu, aby bylo volno. Asi je to kulturní věc a místní infrastrutkura.
     Když jsem dnes mluvila s manželkou jednoho spolužáka z Missouri, říkala, že u nich může sněžit jak chce, ale nic se neděje a lidé v tom umí chodit. Prý byla sama udivená, jak tu lidé jedou pomaloučku. Ale já se jim nedivím... nemají totiž zimní gumy. Nikdo.
     Už se příště nebudu smát, když nám zruší školu, protože hrozí, že bude padat sníh. Přiznám se, nechtěla bych zůstat viset někde v obchodě a rozhodně doufám, že nám znovu nevypnou proud.

středa 26. ledna 2011

Pohovor ke stáži

     Dneska jsme se byly s Jančou S. ucházet o stáž v CEPA (Central European Policy Analysis), je to neziskové výzkumné centrum, které se zabývá veřejnou politikou se zaměřením na střední Evropu. Znamenalo to přesunout se autobusem a metrem do Washingtonu, najít příslušné místo a pak se nechat vyzpovídat víceprezidentkou CEPy. U pohovoru byl také jeden z jejich analytiků - je to Američan českého původu. Řekli mi, že nám dají do týdne vědět, zda o nás stojí... Pak jsem se vyfotila u Bílého domu, prošly jsme se k Washington Monument a vydaly jsme se zpátky.
To jsem já a za mnou... Bílý dům.
Bílý dům z druhé strany.
  
  Dnešní počasí není zrovna vhodné na turistiku, nebo na focení. Sotva jsme dorazily domů, začal padat déšť se sněhem, dnešní škola byla, samozřejmě, zrušena a o zítřejší se zatím nic neví, ale jak se tak dívám ven, nedivila bych se, kdyby taky odpadla. Ale přijít o tak zajímavé téma, jako jsou dějiný tajných služeb, to by mě asi mrzelo. Jen četba tří set stránek na tuto jednu hodinu během dvou dnů je výkon takřka nadlidský... Ještě že mají Spojené státy jen dvě stě let historie, začíná se Washingtnem, a ne Vestfálským mírem nebo nedej třeba asasíny.
Před Bílým domem je vždycky někdo, kdo se snaží ovlivnit veřejné mínění. Pro neanglisty: Kdo žije bombou, bombou umírá (parafráze). a Zakažte všechny jaderné zbraně nebo si užjite soudný den.