čtvrtek 9. června 2011

Tak to nějak oficiálně ukončíme

     Ahoj všichni. Už jsem doma. Spousta z vás už to ví, ale kdo to nevěděl, tak teď jsem to oznámila. Jsem doma už třetí den.
     Abych to vzala chronologicky. Od té doby, co jsem nepsala, jsem stihla navštívit ještě nějaká Washingtonská muzea, dokoupit pár suvenýrů pro nejbližší rodinu a přestěhovat se k Anne a Tomovi na posledních pět dní pobytu. Vzhledem k tomu, že Anne a Tom bydlí pár kilometrů od jakéhokoli nákupního střediska nebo městského centra, nebylo v celku co dělat, takže jsem se pustila do oznamovaného šití patchworkové deky. A myslím, že celkem úspěšně... jenže se mi váhově nevešla do zavazadla, takže jsem se s ní musela tahat po letištích :-)
     Od šití jsem si přece jen odskočila, abych na akci pořádané českou ambasádou oslavila šedesát let od založení Rádia svobodná Evropa. Viděla jsem ministra Schwarzenberga na vlastní oči... ale hlavně po této akci jsem se rozloučila se spolupracovníky z CEPy v jedné z nespočetných washingtonských hospod. Pořád jsem si nevzvykla, že po mě chtějí doklad totožnosti. (V Americe se striktně dodržuje nalévání alkoholu mladistvým. Pozor! do 21 let...). :-) Člověk smí padnout za svoji vlast už od osmnácti, ale napít se smí až od 21.
     Odlétala jsem 6. června v 6:30 washingtonského času. Najednou mi připadá, jako kdyby těch pět měsíců ani nebylo. Věci tady jsou pořád stejné, takové jako když jsem odjížděla... :-)
     Ovšem oni se udály a já jsem nesmírně vděčná za tuto zkušenost. Děkuji za pravidelné čtení mých příspěvků a za přízeň, kterou jste mému blogu věnovali. Mám v plánu v blogování pokračovat, i když pravděpodobně na jiných stránkách... dám vám vědět a přidám ještě pár posledních fotografií.

středa 25. května 2011

Muzejní den

     Tak ahoj čtenáři, jak už jistě víte, skončila mi škola, tak se snažím užívat si Ameriku... No, po svém. Minulý týden jsem v knihovně fotila knížky na diplomku a v pátek jsem se s Anne vydala vybírat látky na deku. U nás se tomu říká patchwork, což je anglické slovo, ale tady se tomu říká quilt... prostě jsem se dala na rukodělky. Anne a její deky se mi zalíbily natolik, že jsem si řekla, že si jednu pořídím jako suvenýr z výpravy do Ameriky. Já vím, já vím, zní to divně, měla bych si přivést... co bych si vlastně jako správný turista měla přivést?
     Tuto otázku jsem si včera kladla celý den. To proto, že mi ještě zbývá vymyslet dárky pro několik jedinců z rodiny, přesně pro ty, kteří mi pravidelně zůstávají o Vánocích a narozeninách jako nevyřešené záhady... Včera jsem se vydala do centra Washingtonu. Hlavní úkol dne: Navštívit National Archives. Národní archiv.  Místo, které má za úkol skladovat spoustu relevantních údajů pro budoucí generace.
     Jen tak mimochodem, tento příspěvek jsem začala psát ve Washingtonské botanické zahradě. Na turistickou výpravu jsem si nebrala notebook. Navíc jsem zjistila, že mám vybitý mobil, nemohla jsem ani fotit. Takže mi zbyla tužka a papír. Zde je tedy reportáž ze včerejší výpravy:

     Hlavním dnešním cílem byl Národní archiv a hlavními exponáty zde jsou Deklarace nezávislosti, Ústava Spojených Států a Listina práv. Všecny jsem si je poctivě prohlédla... Počkat, říkala jsem vám už, že před každým vstupem do muzea vám prohledají tašku a procházíte rámem? Bezpečnost, to víte. Tak poté, co jsem prošla bezpečností, jsem se vydala do Rotundy, kde jsou tyto listiny skladovány. Tam jsem si je poctivě prohlédla. Našla jsem známá jména mezi podepsanými a přečetla jsem si popisky. Ne že by jich bylo moc, Americká muzea jsou stručná a k věci. Moc detailů se nedozvíte.
     Tedy, dozvěděla jsem se, že jeden z Otců zakladatelů choval husy, aby měl čím psát, prootže jedna husa vyprodukuje pouze 2-3 pera na psaní a jemu jedno pero stačilo pouze na týden. To je docela spotřeba kancelářského materiálu... Dozvěděla jsem se, že na ústavě je hrubka, protože Pennsylvania je napsána špatně. Ale třeba posuďte sami, od počátku se vedla debata o tom, jak silná nebo slabá má být federální vláda. Nedořešili to dodnes, a to už je víc než dvě stě let.
     Zpět k těm slavným dokumentům. Jsou skladovány v pološeru pod sklem ve vitrínách naplněných argonem. Nesmí se fotografovat, aby se nepoškozovaly světlem. Ze zcela osobního zájmu mohu sdílet pozorování, že písmo se zjednodušuje s novějšími dokomenty. Zláště se mi líbil font ústavy. Tedy je to spíše rukopis, protože byla psána ručně, ne vytištěna. To mě zaujalo hodně, nebádala jsem o tom hlouběji. A Deklarace? Ta je téměř nečitelná po všem tom vystavování a cestování. Restaurátoři udělali, co mohli, ale zub času... však to znáte.
     Zároveň kdo změří význam těchto dokumentů, tedy aspoň pro Američany. Dnes jsem si totiž uvědomila jednu věc a nemusíte se mnou vůbec souhlasit, jestli nebudete chtít. Ale je vidět, že Američané skutečně věří tomu, co je v těch třech dokumentech napsané! Na rozdíl od nás Čechů, kteří jsme vyzkoušeli několik politických režimů a bereme je spíše instrumentálně. (Nějak se vládnout musí a některé systémy jsou lepší než jiné.) Ale nejsou  nám vštěpovány odmalička "velké pravdy" o životě, svobodě, demokracii a vůbec, protože od přírody podezdříváme každou ideologii. Ale Američany demokracie nezklamala, ba naopak, vždycky se prosadila proti jiným formám a myšlenkám vlády - proti králi, proti nacismu i proti komunismu. Moji rodiče byly vyučováni ideálům Říjnové revoluce celé generace dělaly, že jim věří, ale ve skutečnosti jim nevěřily ani za mák. A to se nám svým způsobem přeneslo do dnešní doby. Tady ale svojí demokracii věří a taky podle toho často jednají a ty zašlé a téměř nečitelné dokumenty stále inspirují...

     Kapitol
     Z Národního archivu jsem se dostala na Capitol Hill. Hledala jsem návštěvnické centrum, když tu se mě chlapík se samopalem zeptal, jestli mi může pomoct... samozřejmě velmi zdvořile mi ukázal správnou cestu, ale to víte bezpečnost je bezpečnost. Nepustí vás k té budově blíž než na dobrých 150 metrů. Před návštěvnickým centrem byla fronta několika možná set lidí, tak jsem si řekla, že Kapitol tak nutně vidět nemusím. Rozhodla jsem se navštívit Muzeum původních Američanů (Native American Museum) - čili podívat se na Indiány. Ale do cesty se mi postavila Botanická zahrada.
     Tu jsem prostě nemohla jen tak obejít. Koneckonců jsem vnučka svého děda. Je to krásné místo a rostliny mě zdravily jako starou známou... poznala jsem banánovníky, kakaovník, surfinie, phaleanopsis, ibišky, zázvor... taky spoustu bylinek v medicínském oddělení. Prošla jsem se po ochozech oddělení džungle a na chvíli jsem si sedla u fontánky, abych napsala tuto reportáž. Bylo to jedno z nejhezčích míst, které jsem ve Washingtonu navštívila. Jen jsem litovala, že nemám nabitý mobil. Ale vzhledem k tomu, že plánuji ještě Muzeum americké historie, které je poblíž, tak si myslím, že se tam ještě vrátím, abych něco vyfotila. I když jako v jiných amerických muzejích, všechno je jaksi základní, povrchní, málo detailů. Anebo jen znám hodně rostlin.
     Nakonec jsem si prošla i část muzea o indiánech, ale to se mi nelíbilo... Můj dojem byl, že je to jakási institucionalizovaná připomínka všech hříchů bílého muže... exempláře se víc týkaly útlaku a utrpení než životního stylu. Myslím, že jsem si prošla oddělení asi tří nebo čtyř různých kmenů a z časových důvodů jsem ještě zašla do CEPy vrátit knížky, na které jsem předtím zapomněla.
     Mám naplánováno ještě pár dalších muzejí, tak vám dám příště vědět, jak bylo. Zatím se mějte hezky a zdavím z letního Fairfaxu.

úterý 17. května 2011

Něco jako jaro

     Zdravím z jarně laděného vysoce vzdušně vlhkého Fairfaxu. Konečně je venku občas slušné počasí, celkem teplo, občasné bouřky, jako včera, ale jinak příjemně. Tedy co se počasí týče téměř idální, jenže to bychom nemohli být v Americe, aby to nemělo někde nějaký háček. V tomto případě náš bytový komplex má nějak převrácené priority. Nebo spíš extrémně nastavené hodnoty. Mluvím o teplotních hodnotách. Psala jsem už někdy, že nemáme v bytě možnost regulovat teplotu? Prostě musíme zaplatit, co nám posílají... Dovedete si představit naše znechucení, když jsme i v největších mrazech musely větrat ven, a pak nám došel účet za topení... Teď přišlo jaro a venku je krásně nebo aspoň teplo, i když hodně pošmourno. Jenže u nás v bytě je jako v mrazáku. Ok. Jako v ledničce. S nástupem teplejšího počasí zapnuli totiž klimatizaci... Takže teď "topíme" tím, že otevíráme dveře na balkón a svetr svlékáme až když jdeme ven. Ti Římani jsou prostě blázni. Tedy ne Římani, Američani.
     Ale jiank se máme dobře. Koneckonců už máme po škole a dokonce i po práci. V pátek jsme byly s Jančou naposledy v CEPě, kde nám poděkovali za všechnu práci, kterou jsme odvedly a chválili naši pracovní etiku... ale tak si říkám, jaké jiné stážisty tam měli, když my jsme většinu času pracovaly na věcech do školy a kdoví, co ještě. Zvláště poté, co do kanceláře zavedli wi-fi, takže jsem si mohla brát svůj vlastní notebook.
     Pomalu začínáme prázdninový režim. Janča H. se odebrala do New Yorku, aby tak zahájila svoji dovolenou a já s Jančou S. jsme se včera vydaly do Philadelphie. Proč do Philadelphie? Netuším, byl to Janin nápad a já jsem se s tím svezla. Každopádně jsme se ráno vydaly na tříhodinovou jízdu autobusem americkou krajinou. Autobus zastavoval kromě Phily (jak tu všichni Philadelphii říkají) jen v Baltimore. A kromě baltimorského předměstí jsem neviděla moc domů, zato moře stromů. Kolem dálnice byla téměř nepřerušovaná zeleň mezi Baltimore a Philiy a žádné bilboardy!!! I když kdo ví, většinu cesty tam jsem prospala a i část cesty zpátky.
     Jestli se mám vyjádřit k tomu, jestli se mi Philadelphie líbila, tak ne. Vysoké domy a úzké ulice - tedy v porovnání s Washingtonem. Špinavější, omšelejší ulice i domy. Po hodinové procházce jsme dorazily k cíli - Independence Hall an Liberty Bell. Prostě jsme se šli podívat na místo, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti (a mimochodem i americká ústava o desetiletí později).Philadelphia je památkami nabitá - přidejte archívy, kde uchovávají originální kopie deklarace nezávislosti a ústavy, Penn's landing - místo, kde prvně přistál pan Penn se skupinou spoluosadníků, kteří toužili po náboženské svobodě. Bylo by toho ještě o něco víc, ale my jsme neměly zas tolik času. Užijte si fotky, které jsem tam pořídila a mějte se zase dopříště fajn.




Pohled z nádraží na Philadephii, ráno. Vrcholky mrakodrapů se noří v mlze.

Stejný pohled, odpoledne. Vrcholky mrakodrapů už se v mlze nenoří.

Velký kolík na prádlo. Ani nevím, proč ho tam mají, pochybuju, že Philadelphia je místem, kde byly vynalezeny. Ale kdo ví.


Výstava u Zvonu svobody. Zvon svobody je téměř stejně významné poutní místo jako Independence Hall.

Zvon svobody se dříve jmenoval jinak, ale abolicionisté (bojovníci proti otroctví) překřtili na Zvon svobody. Je to pro Američany symbol a je asi jasné čeho tak.

Původně byl odlit v Anglii.

Později prasknul a navíc si z něj lovci suvenýrů odštíply pár kousků. Proto ho už město Philadelphia nepouští na cesty po Spojených státech (od roku 1915), ale celé Spojené státy jezdí za ním. Tedy nesmíme zapomenout na Japonce. Ti tam byli  taky.

Památník Irským osadníkům poblíž Pennova místa přistání.

Kolesový parník Philadelphia Belle.
 
A tohle je místo, kde se konal Kontinentální kongres a kde byla podepsána Deklarace nezávislosti.

Ano přátelé, tady seděl. Jestli se ptáte, jestli to byl Jára Cimraman, tak to netuším. Ale vím, že to byl George Washington jako předseda kongresu. A ta židle je původní. Má na sobě obrázek vycházejícího slunce - další symbolika důležitá pro Američany.

sobota 7. května 2011

Je toho nějak moc

     Ahojte všichni!
     Omlouvám se za další delší prodlevu, nicméně jsem měla nesmírně nabitý týden a i ten předtím. Musela jsem odprezentovat ve dvou hodinách ze tří minulý týden, což naštěstí dopadlo dobře, stihla jsem všechno, načasování taky vyšlo docela slušně a navíc moje metafora (pokus vytvořit Sachrův dort) chutnala dobře, aspoň podle vyjádření jednoho spolužáka. Spolubydlící zase komentovala, že byl naprosto geniální. Ať už to znamená cokoliv, strávila jsem jeho výrobou půldne, zvláště protože jsem konečně zjistila, proč mi mamka vždycky říká, abych nenechala pod rozpouštěnou čokoládou vařit vodu. Vznikne z toho totiž taková čokoládová plastelína, která se nedá namazat. Tak jsem jí vší silou obmazala dort ze stran a šla nakoupit další čokoládu na polevu... Člověk se neustále učí. Jestli se ptáte, jestli jsem vyráběla i těsto, tak vězte, že za ty nervy mi to nestálo. Koupila jsem hotovou směs na čokoládový dort.
     Pro všechny, kteří jsou netrpěliví dalších událostí a vyčtou mi, že se tu zabývám dortem, pak vězte, že to beru chronologicky a stejně asi nepokryji všechny události minulého týdně. Strávila jsem hodně času prací na závěrečné seminárce...
     Ok. Asi chcete slyšet o Bin Ládinovi... já ani ne. Naštěstí jsem kolem sebe neviděla žádné radostné tančení, ani lidi před Bílým domem. Nehodlám to moc komentovat, jen asi řeknu, že je to určitý závěr jedné etapy. Ale nepochybuju o tom, že budou další takoví. Ale protože studuji obor, jaký studuji, naše čtvrteční hodina byla rozborem zpravodajství, které pomáhá operacím. Takže Bin Ládinovo dopadení bylo ideálním tématem...
     Tak to bychom měli Ládina z krku... No a v úterý a ve středu jsem se zúčastnila konference, kterou pořádala CEPA (organizace, kde mám stáž). Měla jsem možnost potkat se s lidmi z české ambasády, vyslechnout si lidi, jejichž články jsem musela povinně číst do školy, což celé zkušenosti dodává jakýsi nádech nereálnosti. V úterý večer jsem byla pozvána na slavnostní večeři v rámci konference. Seděla jsem u stolu s dalšími třemi Čechy a Robertem (to je Čechoameričan, kolega z práce), když si k nám po předkrmu přisedl další džentlmen. Měl na klopě českou a americkou vlajku, tak jsem předpokládala, že je to další člověk z ambasády... :-) Z omylu jsem byla vyvedena až když mu Robert začal říkat "Mr. Ambassador." Pak jsem si uvědomila, že je to nový americký velvyslanec v ČR a musím taky dodat, že jsem byla překvapená. Je to velmi sympatický člověk a myslím, že své poslání bere velmi vážně. Má můj nesmírný obdiv, protože se pustil do učení češtiny... vždycky říkám, že bych se češtinu jako cizí jazyk nikdy učit nechtěla. Nosí s sebou tabulku s nejvýzněmnějšími historickými událostmi a skloňovací tabulky.
     Nakonec aby můj výčet byl co nejúplnější, měla bych se zmínit, že jsme se taky viděli s vedoucím katedry a děkanem naší fakulty, kteří se účastnili prvního dne konference a navštívuku místní katedru DSS... přiznám se, že člověk měl takový nejistý pocit jako když rodiče kdysi dávno chodívali na rodičák. Ale dopadlo to dobře, protože nám zvedli náladu do posledních dvou týdnů školy.
     A novinka ze čtvrtka, mí přátelé Matt a Jana mají chlapečka jménem Liam Matthew. Prostě se toho za ty dva týdny stalo skutečně hodně.

sobota 23. dubna 2011

Pár fotek

Zdravím čtenáře! Jestli se divíte, čím to, že píšu tak brzy po minulém příspěvku, pak vězte, že je to způsob, jak se dostat do pracovní nálady. Jak asi tušíte, jsem na internetu v knihovně. Když jsem procházela kampusem George Mason University, přála jsem si, abych mohla zachytit jaro. Ne že by počasí bylo příliš jarní. Je po dešti, ale ta vůně ve vzduchu je naprosto výživně jarní. Nejsou to až tak kytky jako mulčovací kůra, kterou jsou obložené paty stromů, která dodává tu výživnost. Venku pobíhají veverky... Takže jsem šla zpět do svých fotografií a rozhodla se přidat i některé ty nepovedené z Washingtonu čistě proto, abyste viděli, jak moc všechno kvete, poznáte to podle těch růžových fleků, které jsou po fotkách rozmístěny.




Tak to by byl Washington, teď ještě pár různých fotek, jejich výžnam snad pochopíte z popisků.

Dobrovolní hasiči ve Fairfaxu. Tahle fotka je primárně pro všechny příznivce kobylských dobrovolných hasičů v mém příbuzenstvu.

Doplňková fotka k článku o sušení prádla. Takto se suší povlečení na deku velikosti queensize. (zhruba dva na dva mentry)

V George Mason měli mezinárodní týden.

Tak jsem si řekla, že všichni, kdo kdy hráli GeoChallenge na Facebooku se dobře pobaví.

A vy všichni ostatní si můžete vyzkoušet své zeměpisné znalosti.



Jarní fotka z dnešního rána.
Mapa stran při vyjednávání o radaru (pozdější fáze, když šlo o to, uvést podepsané smlouvy do praxe) Fotky reprezentují skupiny, ne jen jednotlivce.
Dneska jsem se rozhodla znovu strávit den v knihovně George Mason University, zjistila jsem, že je to místo, kde se můžu nejlépe soustředit na práci. Navíc přes týden zavírají až o půlnoci, takže jsem předevčírem odcházela skoro se zavíračkou... ale vítězství je naše a podařilo se mi téměř dokončit druhou ze tří seminárek. A abyste měli aspoň nějakou představu, jak to vypadá, přikládám obrázek z prezentace, kterou chystám na pondělí. (P.S. Schválně můžete hádat, kdo je kdo. Až na malý chytáček vlevo nahoře je to jednoduché.) Ale abyste neřekli, že jsem na vás zlá, tak můžete hlasovat v anketě nahoře. Prosím, zkuste to bez googlování.

čtvrtek 21. dubna 2011

Jaro a tak

     Zdravím všechny čtenáře svého blogu. Co že mi brání psát častěji? Kromě toho, že když mám internet, nemám čas psát a když mám čas, tak nemám internet. Ok. To je výmluva č. 1, protože namítnete, že existují progrmay jako MS Word. Ale přiznám se, že když otevírám Word, automaticky přecházím na záložku poslední otevřené a tam na mě poměšile mžourají mé seminárky. Už na to došlo, každosemestrální boj s knihovnou a internetovými zdroji. Ale tady v Americe ještě přidávám ještě boj s akademickou angličtinou, neznámé citační systémy. No, ne až tak neznámé... naštěstí existují programy na generování citací v Chicago style, ale stejně.
     Někdy mě skutečně překvapuje, že Američané na to, jak jsou pokrokoví, některé prvky nejsou pokrokové vůbec. Seminární práce se píší na počet stránek! a ne na počet znaků... takže to nechává spoustu prostoru pro kreativní typografii a spolužáci byli velmi ochotní poradit, jak to udělat, aby to vypadalo, že mám víc stránek než jich ve skutečnosti je. Ale už jsem moc stará, abych se učila triky místních "undergrads", rozuměj: studentů bakalářského programu. Seminárku o Rakousko-Uherské strategické kultuře jsem dotáhla na slušných osmnáct stránek z maximálních dvacenti. (Abyste se neděsili, další nelogičnost amerického systému spočívá v tom, že řádkování je "double spaced" čili na 2 řádky). V tomto ohledu považuji ustálený systém na domácí fakultě za naprosto vyhovujicí. Délka se udává v normostranách (1800 znaků na stránku) a používáme 1,5 řádkování. Šetříme naše lesy.
     Takže jste pochopili, že se teď zabývám seminárkami. Mám psát tři, jednu jsem odevzdala, ještě dvě. S druhou jsem v půlce. Je to analýza vyjednávání dle vlastní volby a já jsem si vybrala vyjednávání o radaru. No a pak mě ještě čeká porovnávání české zpravodajské komunity s izraelskou, hm... to bude poslední, ale také nejdelší s nejkratší dobou na zpracování. Jak ráda bych si s Douglasem Adamsem řekla, že miluji termíny, to bzum když mě míjí... :-) Ale to byl Douglas Adams, ten si to mohl dovolit. Já ne, já strávím ještě několik dní v knihovně, abych 11:55 odesílala e-mail poslednímu z vyučujících.
      Ano, uznávám, mohla jsem na tom začít pracovat dříve... vlastně ne, protože jsem ještě vytvřela téma na svoji diplomku, abych měla v zimě jak uzavřít své magisterské studium. To byste nevěřili, jak je těžké najít tady skener. Našla jsem velmi cenný zdroj informací, knížku, kterou doma pravděpodobně neseženu, a chtěla jsem si ji naskenovat. Ale je to horší než dvanáct úkolů pro Asterixe, protože v knihovně jsou jen kopírky. Ani nevím, kolik stojí kopie, ale představte si ty tuny papírů, co bych s sebou táhla domů. Už otak přemýšlím, co udělám s knížkami, které si tu za ty čtyři měsíce nakupily. Takže to mi vyřadilo možnost kopírovat, tak jsem šla do copycentra s tím, že si naskenování přinejhorším zaplatím. Ale považte,  milá paní ve středním věku mi oznámila, že ten chlapík, co skenuje, je tam ten den až odpoledne, ona jenom kopíruje, tomu tedy říkám úzká specializace. Ale prý to můžu zkusit nahoře, v počítačové učebně. S neblahým tušením jsem se vydala do druhého patra, a ano, měla jsem pravdu. Pro to, abych mohla skenovat v počítačové učebně, potřebuji kartičku studenta Mason university, což samozřejmě nemám... Takže mi asi nezbude, než si půjčit foťák a udělat si půldne volno, jak skončí škola a nafotit to. Anebo rovnou začít psát diplomku. Anebo si knížku koupit na google books, když už jsem v té Americe. No, řešit to budu, až skončí semestr. Ale pokud vás napadají nějaká další kreativní řešení, tak sem s nimi.
     A, už se nemusíte namáhat, byla jsem kreativní dostatečně a podvíala jsem se, jestli ji nemáme v knihovně na fakultě. A hádejte co? Máme. Tak si říkám, že jsem si tu anabázi mohla celkem ušetřit. Ale mazat to nebudu. Klidně se můžete bavit na můj účet. Hm, kdyby jen všechny problémy měly tak jednoduché řešení...
     Teď se jen dívám na nadpis a uvědomuji si, že jsem ještě ani nezačala psát, co jsem zamýšlela. Chtěla jsem si postěžovat na počasí. Původně jsem si myslela, že poměr hezkých dní je jeden ku dvěma ošklivým. Mýlila jsem se. Je to ponděli ku zbytku týdne (více či méně). Ale věřte mi, nic pro zdraví člověka. Ty hezké dny jsou tak horké, že je to na krátký rukáv, ty ošklivé jsou tak ošklivé, že je to na svetr a budndu. Do toho přidejte všudepřítomnou klimatizaci a máte z toho rýmu jako trám. To se mi přihodilo přes víkend. Nebyla jsem schopná ničeho, chtěla jsem psát seminárky, ale místo toho jsem zůstala v posteli s virózou. Dokonce myslím, že jsem měla i teplotu, ale nemám tepoloměr, tak si nejsem jistá.
     Aby těch kulturních nelogičností, na které občas narážím, nebylo málo, šla jsem si koupit papírové kapesníky. A ano, chtěla jsem takové ty, co jsou v malých balíčcích, které všichni nosíme v kabelce, baťohu nebo v kapse. Ale to není "American way" (amerických způsob, jak se věci dělají), z celého regálu papírových kapesníků najedete jeden (ano skutečně) jeden výrobek, který by odpovídal zadání. Zbytek regálu jsou papírové kapesníky, to ano, ale v krabicích. Takové ty vytahovací. Nic proti nim, na doma jsou super, do auta se taky dají, ale představte si tahat něco takového s sebou v tašce. A věřte mi, někteří to dělají... Ještěže i rýma pomalu odchází.
     Takže jaro? Ano. Je, všechno se zelení a kvete, je to krásné, i když je věčně zima a fouká. Musím dodat, že to má ještě další malou, ale ne zcela nezanedbatelnou výhodu. Zatím si vystačím s tím minimem jarního oblečení, které jsem si přivezla s sebou.
     Takže přeji hezké Velikonoce a jak říkají při té příležitosti naši východní přátelé Rusové a Ukrajinci: Кристос воскрес! (Kristus byl vzkříšen!) Tradiční odpověď na tento pozdrav zní: Воистину воскрес! (Zcela jistě byl vzkříšen!) A s tím už se s vámi skutečně pro dnešek loučím.

čtvrtek 7. dubna 2011

Cherry blossoms

     Některé okamžiky skutečně stojí za to. Dneska jsem se ještě před prací vydala do oblasti Washingtnu, která se jmenuje Washington Mall. Kromě spousty muzeí, Washingtonova památníku (ta špičatá věc, co se často objevuje na mých fotkách), několika dalších památníků (Druhé světové války, FDR, Jefferson) se tam nachází tzv. Tidal basin (přeloženo asi jako Přílivová nádrž). Má za úkol chránit výše zmíněné památky před přílivovou vodou, je vybudovaná na řece Potomac (která protéká Washingtonem). Kolem ní jsou vysazeny doslova tisíce cherry trees (třešně, ale podle mě jsou to spíš sakury). Kdysi dávno je věnovalo Japonsko městu Washington, od té doby se poněkud rozrostly a každé jaro nabízí úžasnou podívanou, pořádá se tu Cherry Blossoms Festival... Takže jsem se rozhodla, že to musím vidět. Ne že bych nikdy neviděla kvetoucí třešně, ale vzhledem k tomu, že mi to zmiňoval každý druhý, koho jsem potkala, říkala jsem si, že je to součást kultury.
     Ráno jsem vstávala do práce, ale ne zas tak brzy, protože mě bral jeden známý a požádala jsem, aby mi zastavil u Tidal basin.  Bylo krásné slunečné, ač trochu chladné, ráno a doufám, že se mi na fotkách podařila aspoň částečně zachytit atmosféru. Nebylo tam liduprázdno, ale nebyly tam ani davy. Sportovci, kteří ráno chodí běhat, správci parku a hlavně všichni, kteří si přivstali (no, v devět ráno, jestli se tomu dá říct přispali), aby se podívali na tu nádheru. Najedou jsem si se svým mobilofoťáčkem připadala malinká, protože na každém kroku jsem potkávala (nejen Japonce) lidi s velkými foťáky a stativy, jak se snaží zachytit scenérii. Tak jsem pochopila, proč když jsem si fotila stromy a do záběru mi vlezl podivně oblečný černoch, říkal: "Ah, vy fotíte stromy... a já jsem si říkal, že došlo na mých pět minut slávy a dorazil Hollywood." Tak nějak jsem se taky cítila, když jsem se snažila vyhýbat záběrům.
     Chtěla jsem si půjčit foťák od spolubydlících, ale jedna nemůže najít nabíjecí kabel a druhá už spala, takže jsem si říkala, že se budete muset spokojit s mými HTC Touch (můj mobil) fotkami.  Taky jsem se pokusila zachytit přistávající letadla, i když na fotkách to nevypadá ani zpoloviny tak dobře, jako ve skutečnosti, kdy některá z nich jakoby visela ve vzduchu, obrovská a masívní monstra. Poblíž je totiž letiště.
     Nakonec jsem se rozhodla, že fotky přidávat nebudu, protože vůbec nejsou pěkné, nevím, co se stalo, jestli to byl špinavý objektiv nebo co, ale nejsou ke zveřejnění. Ale když do vyhledávače zadáte cherry blossoms washington, vyhodí vám to na Google (obrázky) monožstí kvalitních snímků...
     Můj největší obdiv mají dvě důchodkyně, které se ráno vypravili malovat. Jedna z nich měla obraz už dobře rozpracovaný a tu jsem zalitovala, že si nerozumím se štětcem a barvami, protože to prostě stálo za to. Stromy jsou obalené bílými květy, které sněží na trávu a do vody, voda se třpytí, protože slunce jasně svítí. Washingtonův památník se zrcadlí na hladině a veškeré problémy jakoby byly hodně daleko. Ale jenom jakoby, zvuk nízko letícího vrtulníku mi připomíná, že tady v tomto městě se stýkají veškeré problémy naší planety. Aspoň by se to mohlo zdát. A není to daleko, protože Bílý dům je odsud doslova jen co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky.
    Ale dost už rozjímání, musím do práce. Pěšky. Kolik může být 1000 domovních čísel? Tak asi 3 km.  Čekala jsem delší procházku, takže jsem dnes jako pravá Washingtoňanka, tenisky na nohou a lodičky v baťohu....
     A mimochodem, vzhedem k tomu, že se demokraté a republikáni nemůžou dohodnout na rozpočtu pro tento rok, je možné, že festival bude zrušen... Jestli se nemýlím, federální vláda operuje na rozpočtovém provizoriu, takže je možné, že hlavní průmysl (rozuměj federální instituce) kolem Washingtnu 8. dubna zkolabuje... (nevím, jak hezky přeložit government shutdown - vláda zavře krám). Hrozí různé kalamity, jako že se zavřou muzea, policie přestane vybírat poplatky, parkování, zaměstnatnci různých ministerstev nebudou muset do práce...