středa 25. května 2011

Muzejní den

     Tak ahoj čtenáři, jak už jistě víte, skončila mi škola, tak se snažím užívat si Ameriku... No, po svém. Minulý týden jsem v knihovně fotila knížky na diplomku a v pátek jsem se s Anne vydala vybírat látky na deku. U nás se tomu říká patchwork, což je anglické slovo, ale tady se tomu říká quilt... prostě jsem se dala na rukodělky. Anne a její deky se mi zalíbily natolik, že jsem si řekla, že si jednu pořídím jako suvenýr z výpravy do Ameriky. Já vím, já vím, zní to divně, měla bych si přivést... co bych si vlastně jako správný turista měla přivést?
     Tuto otázku jsem si včera kladla celý den. To proto, že mi ještě zbývá vymyslet dárky pro několik jedinců z rodiny, přesně pro ty, kteří mi pravidelně zůstávají o Vánocích a narozeninách jako nevyřešené záhady... Včera jsem se vydala do centra Washingtonu. Hlavní úkol dne: Navštívit National Archives. Národní archiv.  Místo, které má za úkol skladovat spoustu relevantních údajů pro budoucí generace.
     Jen tak mimochodem, tento příspěvek jsem začala psát ve Washingtonské botanické zahradě. Na turistickou výpravu jsem si nebrala notebook. Navíc jsem zjistila, že mám vybitý mobil, nemohla jsem ani fotit. Takže mi zbyla tužka a papír. Zde je tedy reportáž ze včerejší výpravy:

     Hlavním dnešním cílem byl Národní archiv a hlavními exponáty zde jsou Deklarace nezávislosti, Ústava Spojených Států a Listina práv. Všecny jsem si je poctivě prohlédla... Počkat, říkala jsem vám už, že před každým vstupem do muzea vám prohledají tašku a procházíte rámem? Bezpečnost, to víte. Tak poté, co jsem prošla bezpečností, jsem se vydala do Rotundy, kde jsou tyto listiny skladovány. Tam jsem si je poctivě prohlédla. Našla jsem známá jména mezi podepsanými a přečetla jsem si popisky. Ne že by jich bylo moc, Americká muzea jsou stručná a k věci. Moc detailů se nedozvíte.
     Tedy, dozvěděla jsem se, že jeden z Otců zakladatelů choval husy, aby měl čím psát, prootže jedna husa vyprodukuje pouze 2-3 pera na psaní a jemu jedno pero stačilo pouze na týden. To je docela spotřeba kancelářského materiálu... Dozvěděla jsem se, že na ústavě je hrubka, protože Pennsylvania je napsána špatně. Ale třeba posuďte sami, od počátku se vedla debata o tom, jak silná nebo slabá má být federální vláda. Nedořešili to dodnes, a to už je víc než dvě stě let.
     Zpět k těm slavným dokumentům. Jsou skladovány v pološeru pod sklem ve vitrínách naplněných argonem. Nesmí se fotografovat, aby se nepoškozovaly světlem. Ze zcela osobního zájmu mohu sdílet pozorování, že písmo se zjednodušuje s novějšími dokomenty. Zláště se mi líbil font ústavy. Tedy je to spíše rukopis, protože byla psána ručně, ne vytištěna. To mě zaujalo hodně, nebádala jsem o tom hlouběji. A Deklarace? Ta je téměř nečitelná po všem tom vystavování a cestování. Restaurátoři udělali, co mohli, ale zub času... však to znáte.
     Zároveň kdo změří význam těchto dokumentů, tedy aspoň pro Američany. Dnes jsem si totiž uvědomila jednu věc a nemusíte se mnou vůbec souhlasit, jestli nebudete chtít. Ale je vidět, že Američané skutečně věří tomu, co je v těch třech dokumentech napsané! Na rozdíl od nás Čechů, kteří jsme vyzkoušeli několik politických režimů a bereme je spíše instrumentálně. (Nějak se vládnout musí a některé systémy jsou lepší než jiné.) Ale nejsou  nám vštěpovány odmalička "velké pravdy" o životě, svobodě, demokracii a vůbec, protože od přírody podezdříváme každou ideologii. Ale Američany demokracie nezklamala, ba naopak, vždycky se prosadila proti jiným formám a myšlenkám vlády - proti králi, proti nacismu i proti komunismu. Moji rodiče byly vyučováni ideálům Říjnové revoluce celé generace dělaly, že jim věří, ale ve skutečnosti jim nevěřily ani za mák. A to se nám svým způsobem přeneslo do dnešní doby. Tady ale svojí demokracii věří a taky podle toho často jednají a ty zašlé a téměř nečitelné dokumenty stále inspirují...

     Kapitol
     Z Národního archivu jsem se dostala na Capitol Hill. Hledala jsem návštěvnické centrum, když tu se mě chlapík se samopalem zeptal, jestli mi může pomoct... samozřejmě velmi zdvořile mi ukázal správnou cestu, ale to víte bezpečnost je bezpečnost. Nepustí vás k té budově blíž než na dobrých 150 metrů. Před návštěvnickým centrem byla fronta několika možná set lidí, tak jsem si řekla, že Kapitol tak nutně vidět nemusím. Rozhodla jsem se navštívit Muzeum původních Američanů (Native American Museum) - čili podívat se na Indiány. Ale do cesty se mi postavila Botanická zahrada.
     Tu jsem prostě nemohla jen tak obejít. Koneckonců jsem vnučka svého děda. Je to krásné místo a rostliny mě zdravily jako starou známou... poznala jsem banánovníky, kakaovník, surfinie, phaleanopsis, ibišky, zázvor... taky spoustu bylinek v medicínském oddělení. Prošla jsem se po ochozech oddělení džungle a na chvíli jsem si sedla u fontánky, abych napsala tuto reportáž. Bylo to jedno z nejhezčích míst, které jsem ve Washingtonu navštívila. Jen jsem litovala, že nemám nabitý mobil. Ale vzhledem k tomu, že plánuji ještě Muzeum americké historie, které je poblíž, tak si myslím, že se tam ještě vrátím, abych něco vyfotila. I když jako v jiných amerických muzejích, všechno je jaksi základní, povrchní, málo detailů. Anebo jen znám hodně rostlin.
     Nakonec jsem si prošla i část muzea o indiánech, ale to se mi nelíbilo... Můj dojem byl, že je to jakási institucionalizovaná připomínka všech hříchů bílého muže... exempláře se víc týkaly útlaku a utrpení než životního stylu. Myslím, že jsem si prošla oddělení asi tří nebo čtyř různých kmenů a z časových důvodů jsem ještě zašla do CEPy vrátit knížky, na které jsem předtím zapomněla.
     Mám naplánováno ještě pár dalších muzejí, tak vám dám příště vědět, jak bylo. Zatím se mějte hezky a zdavím z letního Fairfaxu.

úterý 17. května 2011

Něco jako jaro

     Zdravím z jarně laděného vysoce vzdušně vlhkého Fairfaxu. Konečně je venku občas slušné počasí, celkem teplo, občasné bouřky, jako včera, ale jinak příjemně. Tedy co se počasí týče téměř idální, jenže to bychom nemohli být v Americe, aby to nemělo někde nějaký háček. V tomto případě náš bytový komplex má nějak převrácené priority. Nebo spíš extrémně nastavené hodnoty. Mluvím o teplotních hodnotách. Psala jsem už někdy, že nemáme v bytě možnost regulovat teplotu? Prostě musíme zaplatit, co nám posílají... Dovedete si představit naše znechucení, když jsme i v největších mrazech musely větrat ven, a pak nám došel účet za topení... Teď přišlo jaro a venku je krásně nebo aspoň teplo, i když hodně pošmourno. Jenže u nás v bytě je jako v mrazáku. Ok. Jako v ledničce. S nástupem teplejšího počasí zapnuli totiž klimatizaci... Takže teď "topíme" tím, že otevíráme dveře na balkón a svetr svlékáme až když jdeme ven. Ti Římani jsou prostě blázni. Tedy ne Římani, Američani.
     Ale jiank se máme dobře. Koneckonců už máme po škole a dokonce i po práci. V pátek jsme byly s Jančou naposledy v CEPě, kde nám poděkovali za všechnu práci, kterou jsme odvedly a chválili naši pracovní etiku... ale tak si říkám, jaké jiné stážisty tam měli, když my jsme většinu času pracovaly na věcech do školy a kdoví, co ještě. Zvláště poté, co do kanceláře zavedli wi-fi, takže jsem si mohla brát svůj vlastní notebook.
     Pomalu začínáme prázdninový režim. Janča H. se odebrala do New Yorku, aby tak zahájila svoji dovolenou a já s Jančou S. jsme se včera vydaly do Philadelphie. Proč do Philadelphie? Netuším, byl to Janin nápad a já jsem se s tím svezla. Každopádně jsme se ráno vydaly na tříhodinovou jízdu autobusem americkou krajinou. Autobus zastavoval kromě Phily (jak tu všichni Philadelphii říkají) jen v Baltimore. A kromě baltimorského předměstí jsem neviděla moc domů, zato moře stromů. Kolem dálnice byla téměř nepřerušovaná zeleň mezi Baltimore a Philiy a žádné bilboardy!!! I když kdo ví, většinu cesty tam jsem prospala a i část cesty zpátky.
     Jestli se mám vyjádřit k tomu, jestli se mi Philadelphie líbila, tak ne. Vysoké domy a úzké ulice - tedy v porovnání s Washingtonem. Špinavější, omšelejší ulice i domy. Po hodinové procházce jsme dorazily k cíli - Independence Hall an Liberty Bell. Prostě jsme se šli podívat na místo, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti (a mimochodem i americká ústava o desetiletí později).Philadelphia je památkami nabitá - přidejte archívy, kde uchovávají originální kopie deklarace nezávislosti a ústavy, Penn's landing - místo, kde prvně přistál pan Penn se skupinou spoluosadníků, kteří toužili po náboženské svobodě. Bylo by toho ještě o něco víc, ale my jsme neměly zas tolik času. Užijte si fotky, které jsem tam pořídila a mějte se zase dopříště fajn.




Pohled z nádraží na Philadephii, ráno. Vrcholky mrakodrapů se noří v mlze.

Stejný pohled, odpoledne. Vrcholky mrakodrapů už se v mlze nenoří.

Velký kolík na prádlo. Ani nevím, proč ho tam mají, pochybuju, že Philadelphia je místem, kde byly vynalezeny. Ale kdo ví.


Výstava u Zvonu svobody. Zvon svobody je téměř stejně významné poutní místo jako Independence Hall.

Zvon svobody se dříve jmenoval jinak, ale abolicionisté (bojovníci proti otroctví) překřtili na Zvon svobody. Je to pro Američany symbol a je asi jasné čeho tak.

Původně byl odlit v Anglii.

Později prasknul a navíc si z něj lovci suvenýrů odštíply pár kousků. Proto ho už město Philadelphia nepouští na cesty po Spojených státech (od roku 1915), ale celé Spojené státy jezdí za ním. Tedy nesmíme zapomenout na Japonce. Ti tam byli  taky.

Památník Irským osadníkům poblíž Pennova místa přistání.

Kolesový parník Philadelphia Belle.
 
A tohle je místo, kde se konal Kontinentální kongres a kde byla podepsána Deklarace nezávislosti.

Ano přátelé, tady seděl. Jestli se ptáte, jestli to byl Jára Cimraman, tak to netuším. Ale vím, že to byl George Washington jako předseda kongresu. A ta židle je původní. Má na sobě obrázek vycházejícího slunce - další symbolika důležitá pro Američany.

sobota 7. května 2011

Je toho nějak moc

     Ahojte všichni!
     Omlouvám se za další delší prodlevu, nicméně jsem měla nesmírně nabitý týden a i ten předtím. Musela jsem odprezentovat ve dvou hodinách ze tří minulý týden, což naštěstí dopadlo dobře, stihla jsem všechno, načasování taky vyšlo docela slušně a navíc moje metafora (pokus vytvořit Sachrův dort) chutnala dobře, aspoň podle vyjádření jednoho spolužáka. Spolubydlící zase komentovala, že byl naprosto geniální. Ať už to znamená cokoliv, strávila jsem jeho výrobou půldne, zvláště protože jsem konečně zjistila, proč mi mamka vždycky říká, abych nenechala pod rozpouštěnou čokoládou vařit vodu. Vznikne z toho totiž taková čokoládová plastelína, která se nedá namazat. Tak jsem jí vší silou obmazala dort ze stran a šla nakoupit další čokoládu na polevu... Člověk se neustále učí. Jestli se ptáte, jestli jsem vyráběla i těsto, tak vězte, že za ty nervy mi to nestálo. Koupila jsem hotovou směs na čokoládový dort.
     Pro všechny, kteří jsou netrpěliví dalších událostí a vyčtou mi, že se tu zabývám dortem, pak vězte, že to beru chronologicky a stejně asi nepokryji všechny události minulého týdně. Strávila jsem hodně času prací na závěrečné seminárce...
     Ok. Asi chcete slyšet o Bin Ládinovi... já ani ne. Naštěstí jsem kolem sebe neviděla žádné radostné tančení, ani lidi před Bílým domem. Nehodlám to moc komentovat, jen asi řeknu, že je to určitý závěr jedné etapy. Ale nepochybuju o tom, že budou další takoví. Ale protože studuji obor, jaký studuji, naše čtvrteční hodina byla rozborem zpravodajství, které pomáhá operacím. Takže Bin Ládinovo dopadení bylo ideálním tématem...
     Tak to bychom měli Ládina z krku... No a v úterý a ve středu jsem se zúčastnila konference, kterou pořádala CEPA (organizace, kde mám stáž). Měla jsem možnost potkat se s lidmi z české ambasády, vyslechnout si lidi, jejichž články jsem musela povinně číst do školy, což celé zkušenosti dodává jakýsi nádech nereálnosti. V úterý večer jsem byla pozvána na slavnostní večeři v rámci konference. Seděla jsem u stolu s dalšími třemi Čechy a Robertem (to je Čechoameričan, kolega z práce), když si k nám po předkrmu přisedl další džentlmen. Měl na klopě českou a americkou vlajku, tak jsem předpokládala, že je to další člověk z ambasády... :-) Z omylu jsem byla vyvedena až když mu Robert začal říkat "Mr. Ambassador." Pak jsem si uvědomila, že je to nový americký velvyslanec v ČR a musím taky dodat, že jsem byla překvapená. Je to velmi sympatický člověk a myslím, že své poslání bere velmi vážně. Má můj nesmírný obdiv, protože se pustil do učení češtiny... vždycky říkám, že bych se češtinu jako cizí jazyk nikdy učit nechtěla. Nosí s sebou tabulku s nejvýzněmnějšími historickými událostmi a skloňovací tabulky.
     Nakonec aby můj výčet byl co nejúplnější, měla bych se zmínit, že jsme se taky viděli s vedoucím katedry a děkanem naší fakulty, kteří se účastnili prvního dne konference a navštívuku místní katedru DSS... přiznám se, že člověk měl takový nejistý pocit jako když rodiče kdysi dávno chodívali na rodičák. Ale dopadlo to dobře, protože nám zvedli náladu do posledních dvou týdnů školy.
     A novinka ze čtvrtka, mí přátelé Matt a Jana mají chlapečka jménem Liam Matthew. Prostě se toho za ty dva týdny stalo skutečně hodně.