pondělí 21. března 2011

Bílý dům

      Drazí čtenáři, dlužím vám dva týdny svých zážitků, nějak se nakupily a nemám zrovna čas nebo přístup k internetu, abych se se všemi podělila. Dovolte, abych se tedy alespoň zamyslela nad návtěvou Bílého domu. Janča S., moje organizačně velmi talentovaná spolubydlící, zařídila návštěvu na dobu, kdy tu měla na návštěve svoji maminku a sestru. Vzhledem k tomu, že to muselo jít přes českou ambasádu (a buďme rádi za ni, protože stačilo mít deset lidí, a domluvili nám to, občané jiných států tak hodnou ambasádu nemají, třeba Němci), bylo z toho trochu mailování, sdělování citlivých ososbních údajů jako číslo pasu u nás cizinek nebo řidičského průkazu a čísla sociálního zabezpečí u našich amerických přátel a spolužáků.
     Minulou středu jsme se sešli na Vienna Metro station (stanice metra Vídeň, až budu mít někdy čas, napíšu fejeton na téma americké originality v pojmenovávání míst, no uznejte pojmenovat města Cambridge, York (ok, přidali New), Norfolk, Prague, Alexandria...). Odbíhám. Nasedli jsme na metro a tak jsem se nabídla, že vezmu Janin baťoh a další zavazadla k nám do práce, protože kvůli bezpečnosti člověk s sebou smí mít jen peněženku a mobil. Vyplý, samozřejmě. Stihla jsem to jen tak tak, protože jsem musela přetraverzovat kus Washingtonu, z křižovatky ulic Dvatenácté a M na křižovatku ulic Patnácté a Alexandra Hamiltona, kde je vstup pro veřejnost. Ale co se nestalo, nepustili mě dovnitř!!!!
     Ptáte se proč? Protože údaje, co měli od ambasády neseděly s mým pasem. Ale ještě pro mě netruchlete, řekli mi, že můžu přijít odpoledne. Takže jsem se na podpatcích vydala zpět na Devatenáctou ulici, cestou se mi v mysli usadila vzpomínka na pobyt na Ukrajině a okamžik, kdy jsme zjistili, že nám nějaká Olga v kanceláři prodala naše lístky někomu jinému a my jsme vyseli ve velkém vzduchoprázdnu, zda se dostaneme domů a za kolik... To jsou takové volné asociace o lidských chybách. Přiznám se, v první chvíli jsem se podezdřívala, že jsem to spletla já. Znám se, pravidelně udávám své datum narození jako rok 2011, nebo jiný současný rok. A Janča S. se zase přiznala, že měla celou dobu strach (než si ověřila údaje, které poslala na ambasádu), že to byla ona, kdo mi takto zkazil návštěvu v Bílém domě.
     V práci jsem se poctivě pustila do zpracovávání slovenských politických stran a po obědě jsem se (opět na podpatcích, přezutí jsem si nevzala) vydala zpět k Bílému domu. Tentokrát jsem si musela vystát frontu dlouhou, no dobrých 50 metrů... myslím, že Bílý dům je jediná věc na kterou američané stojí frontu. Asi protože je jenom jeden. Vlastně ne, polde pastora Roda Stafforda lidé stáli frontu na nejnovější iPad... ale to jen aby ho měli první den, co je v prodeji. To se nepočítá.
          Abych to zkrátila, pustili mě tam! Prošla jsem dvěma dalšími bezpečnostními kontrolami a byla jsem uvnitř Bílého domu. Ale musím se vám přiznat, mám takovou vnitřní tendeci to srovnávat s tím výletem na Kokořín... Well, na Kokoříně jsem zatím nebyla, mám to zatím v seznamu úkolů, takže na poctivé srovnání si budu muset ještě počkat. Chodba lemovaná fotkami amerických prezidentů v akci (podpis dohod z Camp Davidu, Velikonoce na trávníku před Bílým domem, svatba dcery R. Reagana - tedy myslím, že to byla ona, Vánoce a Clintonovi zdobí stromeček), pak místnost s talířky, které používali různí prezidenti, červený, zelený a modrý salonek, jídelní sál pro 130 lidí (ale nevypadal)... koberce byly shrnuté na kraj, aby po nich návštěvníci nešlapali. Několik historických artefaktů a obrazů. Já to chápu, je to v provozu, takže nemůžou lidi pustit všude. Rozhodně bude zajímavé se známým chlubit, že jsem byla v Bílém domě, tedy vy už víte, jaké to tam je. Jen jsem zvědavá na ten Kokořín. Asi si dám párek, ten jsem si v Bílém domě dát, pravda, nemohla. Přidávám pár fotek z mobilu.
Abyste viděli, že jsem tam fakt byla. Je to východ z Bílého domu.

Několik kroků dál.
Ještě o trošičku dál.

Pohled z příjezdové cesty Bílého domu na Washintonův památník - ta špice v dálce. Nevím, co má kdo proti hodinám na Náměstí Svobody.



Strom v zahradě Bílého domu, zdál se mi docela hezký, tak jsem ho vyfotila.

Příjezdová cesta. Nebo odjezdová asi záleží na směru, kterým jedete.



Technická

     Vy všichni, kterým technika nic neříká, přeskočte.... Vy, kteří uvažujete, že si pořídíte elektronickou čtečku, tohle je reakce majitele nového Kindle 3.

     S odvoláním na minulotýdenní diskuzi s rodiči jsem se rozhodla vrátit se ke svému dárku k narozeninám. Je to zařízení zvané Kindle. Taťka netušil, že už ho asi měsíc vlastním... ano vzhledem k tomu, že jako student mám Amazon Prime na rok zdarma. (Pro ty, co ještě nebyli zasaženi nakupováním na internetu, Amazon je velký internetový obchod v Americe a ve Velké Británii a v dalších zemích.  Prime je režim, kdy je poštovné a balné zdarma.) Kindle mi byl doručen přes víkend, takže jsem na něj nečekala tři měsíce jako jiní u nás doma. Navíc jsem ho dostala ještě o tisícovku levněji...
     Kindle je čtečka elektronických knih. Nebudu se pouštět do dlouhého porovnávání mezi tím, jestli je lepší papírová knížka nebo elektronická čtečka, to by byla diskuse na dlouho a asi by nebylo k ničemu, protože používám obojí a vůbec si vzájemně nevadí, ba naopak, krásně se doplňují. Kindlem si stůl nepodložím, pravda, ale porovnejte váhu deseti knížek v tašce s jedním Kindlem...
     Netvrdím, že Kindle byl pro mě jasná volba, to vůbec ne. Od doby, kdy jsem vlastnila Palma mCosi (to je místo čísílek, kterými se ten model označoval), jsem četla knížky v elektronické verzi. Nikdy jsem neměla problém s podsvícením a obvykle to četlo html, takže jsem si mohla číst i věci stažené z netu. Dokonce i nákup mobilu jsem podřídila faktu, že chci, aby to četlo e-knížky. Takže jsem byla celkem spokojená, než se mi Kindle postavil tak říkajíc do cesty. Když jsem si kupovala povinnou knížku do školy na Amazonu, založila jsem si účet a při každém přihlášení se Kindle objeví na obrazovce, Amazon mi prostě nasadil velkého brouka do hlavy. Moji přátelé Anne i její syn Matthew Kindla vlastní, také můj bratr a teď i bratranec... a všichni si ho oblíbili, zákazníci, kteří psali své reakce do diskuze svůj Kindle naprosto milují. Tak jsem do toho šla. A nelituji...
     A myslím, že využívám jeho plného potrenciálu. Jedno z nejpříjemnějších překvapení bylo, že se dá používat jako fleška (je to vůbec správně česky? paměťová tyčka říkají Američani, a to se mi docela líbí). Prostě to strčím do počítače a můžu na něm ukládat soubory. Že to není čtecí funkce? Není, ale od té doby, co mi to umožňoval můj Palm Thungsten už je to několik let, ale stejně mě to nepřinutilo si pořídit paměťové USB zařízení. Lepší? Asi zůstanu u flešky. Můj mobil se takto používat nedá, musel by se instalovat speciální software, což většina administrátorů (ve škole, v práci, doma v CPS - centrální počítačové učebně) nepovoluje. Co mi zbývalo, že si posílat věci z mailu na mail. Ale teď už existuje gmail documents... zase jsme o krok dál.
     Ještě ke Kindlu. Má skryté nebezpečí. Když se připojíte na net, stačí jedno kliknutí a můžete zakoupit knihu, kterou vám doručí přes wi-fi a naúčtují na kreditku/debitku, kterou máte zaregistrovanou na Amazonu. Říkají, že je to velké pokušení. Zatím mu odolávám, protože jsem zvyklá věci pořizovat tak, abych za ně nemusela platit, takže si často zajdu do knihovny. A když to jinak nejde, ceny knížek jsou nižší než klasické papírové. A taky si můžu předplatit noviny. Tak daleko jsem zatím nezašla, využívám pouze služby aktualne.cz, která mi každý den doručí zdarma nejnovější zprávy z domova....
     Ovšem 2 dolary na měsíc za časopis Foreign Affairs je prakticky zadarmo za kvalitu, kterou čenář dostane. Takže si předplácím Foreign Affairs. Pro ty, kteří o něm nikdy neslyšeli, je to jeden z nejvýznamnějších časopisů o mezinárodních vztazích. Od třicátých let v něm publikovalo mnoho expertů i lidí, kteří politiku dělají v praxi.
     Jo, taky se dají na Kindlu hrát hry. Jednoduché - křížovky, sudoku, scrabble apod. Myslím, že Kindle je ideální společník pro dojíždění do Washingtonu i do Brna.
     A ještě jedna věc. Někdy lituji, že jsem Kindla neměla, když jsem studovala na FSS. Když pomyslím na všechny ty PDF soubory, které jsem za ty roky vytiskla nebo přečetla na obrazovce počítače, říkám si, oč jednodušší by to bylo s Kindlem. Vlastně si můžu říct, že s Kindlem šetřím naše lesy. Ano, to je jeden z důvodů, proč si pořídit Kindle. Ano, to je ten správný zelený důvod, proč si pořídit Kindl. Je je to vlastně za všechny ty papíry z obou stran potištěné  papíry po dvou až deseti stránkách na list (to když jsem si tiskla všechny ty prezentace, které nám občas naši hodní přednášející poskytli).
     Čtu si po sobě znovu tento příspěvek a říkám si, že bych někdy chtěla dosáhnout vtipnosti Douglase Adamse, když popisuje některý ze svých počítačů nebo mluví o některém ze svých zařízení. Pro všechny, kteří milují Apple nebo různá elektronická zařízení vůbec, doporučuji přečíst Pstruha pochyb... (jen tak pro
milovníky angličtiny, slovíčko, které označuje veškerá zařízení je "gizmo" čte se to zhruba jako [gizmou] a hovorově označuje "zařízení, zvláště takové, jehož jméno mluvčí nezná nebo si na něj nemůže vzpomenout" - Vidíte, hned je tu další výhoda Kindlu, obsahuje totiž celkem rozsáhlý anglický výkladový slovník, takže když potřebuji zjistit, co znamená ta vtipná hláška v přednášce o zpravodajských službách, které se všichni smějí, ale já jsem nechytila pointu (přednášející občas používá mně neznámý idiom), najdu si ji na Kindlu. Jen si musím dát pozor, abych se nezačala smát až se všichni dosmáli, to už bych se fakt cítila opožděně.

středa 9. března 2011

Davy Crockett

     Ještě bych měla vyhodnotit minulotýdenní otázku. Samozřejmě, že Davy Crockett zemřel v bitvě u Alama. A trefili se všichni hlasující.
     Mimochodem tento týden máme spring break (prázdniny). Janča S. se maminkou a sestrou  vydaly na cesty, takže jsme s Jančou H. zůstaly samy doma, popřípadě se nudíme v knihovně. Ok, většinou se nenudíme, protože je třeba začít zpracovávat literaturu na seminární práce atp., a to potom každá jiná literatura je zajímavější než nejzajímavější literatura na téma, které jsem si koneckonců vybrala sama, a které by mě tedy mělo zajímat...
     Navíc jsem dneska v práci a po třech týden většinové nudy jsem si s sebou vzala CD s texty do školy, že se pustím do četby na příští týden. Ale kupodivou jsem se dnes ještě nezastavila. Nejprve účtování zahraniční cesty, pak jsem se dostala k ruské demografii a vyhlídkami do dalších 40 let. Věděli jste, že v roce 2050 podle odhadů OSN bude mít Ruská federace kolem 110 milionů obyvatel a Turecko podle stejné metodiky 97 milionů? Pak hustota populace v Turecku by byla 124 lidí na kilometr čtvereční a v Rusku 7? Myslím, že Rusové už nebudou moci říkat: nas mnogo.
     No a teď mě čeká třístránková analýza slovenské politiky. O tomto tématu vím skutečně jen velmi málo, ale co se dá dělat. Člověk se aspoň poučí, jak to chodí u sousedů. A přidám vám jednu současnou hádanku.

Jak se pere

     Když jsme se dozvěděly, že budeme mít pračku v domě, ne v bytě, neměly jsme představu, co to vlastně znamená. Pračky jsou tam ve skutečnosti dvě a obě prostorné, k tomu další dvě sušičky. Teorie je tedy snadná, tři dohromady dáme jednou týdně dávku na praní. Sušičky nám řeší problém s neexistencí sušáku na prádlo v bytě.
     Jenže sušička byla zavrhnuta téměř okamžitě, protože toto zařízení nemá dobrou pověst ve vztahu k jemnému prádlu, pleteným svetrům atp. K sušení se vrátím na konci svého dnešního příspěvku.
     Na jednu dávku prádla je potřeba 7 čtvrťáků (tzn. mince v hodntě 25 centů), což každou potenciální pradlenku nutí každé tři týdny (střídáme se, aby to bylo spravedlivé) přemýšlet nad tím, jak v době kreditních a debitních karet získat drobné.
     Otázka číslo dvě: a co barvy? Obvykle bych třídila věci na bílé, černé a pak podle barev, aby daly dohromady dávku, ale velikost pračky a nutnost občas něco vyprat nám nechává pouze dvě skupiny: světlejší a tmavší. Taky to funguje, můžete si říct, nesmíš být takový hnidopich, máte aspoň vypráno.
     Jenže kdybychom měly vypráno! Máme jen skoro vypráno. Od pračky se čtyřmi nastaveními programu, které se od sebe liší minutou praní (30, 31, 32 minut) se asi moc čekat nedá. Takže musíme být hodně opatrné na fleky od kečupu a tak podobně. Zůstanou tam, kde byly před vypráním.  Na černém oblečení se naopak po vyprání skrvny tvoří. A bílá postupně získává šedý odstín. To nám nechává poslední možnost - prát ručně.
     Tak si asi řeknete, že si z vás dělám legraci, ale přetékající koš špinavého přádla popřípadě přání si něco z věcí v tomto koši obléct dřív než proběhné další světlé/tmavé kolo, vede k tomu, že se z našeho IKEA odpadkového koše stává pračka a studentka v nejvyspělejší zemi světa se vrací do středověku. A často výsledky předčí techniku, kterou máme v stuerénu. Ta vítězí pouze v jedné kategorii a také ne vždy: ve ždímání. Už jste se někdy ručně snažili vyprat tlustý vlněný svetr a pak ho vyždímat  tak, aby nekapal? Nebo třeba osušku, která má v popisu práce nasát co nejvíce vody...
     Svoje prací zamyšlení ukončím komentářem, že ne všechno je tak zlé. Když se podaří věci vyprat a je potřeba je usušit, stačí je pověsit na věšáky na prádlo, které nám při nastěhování věnovala Annina dcera Emily, jsou to většinou takové ty drátěné z čistíren, ale svoji funkci plní skvěle. Takže prádlo pověsíte na věšáky a věšáky pověsíte rovnou do skříně. Že si zase dělám legraci? Ani náhodou, v bytě máme skutečně horko (není tam termostat, musíme brát, co nám pošlou) a všechno je suché během půldne. Tomu říkám pokork, vyprané věci se pověsí přímo do skříně!
     Ok. Tak někdy je taky potřeba vyžehlit. Ale to je otázka dvou halenek a jedněch společenstkých kalhot za dva tři týdny. Tomu ani neříkám žehlení.

středa 2. března 2011

Update

     Zdravím všechny z Washingtonu. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych se zase ozvala. Zdá se, že historická hádanka zaujala... devět lidí se zapojilo do hlasování. S lítostí musím konstatovat, že většina se v tomto případě mýlila. Nebyla to Aljška, byla to Lousiana. Američané původně chěli od Napoleona odkoupit jen New Orleans a získat plavební práva po Mississippi, ale Napoleon, kterému v tu dobu ležela víc na srdci invaze do Anglie, se rozhodl, že hotovost je lepší než neobydlená pustina Nového světa. Američtí vyjednavači se rozhodli na to přstoupit, ačkoliv celková částka o polovinu přesahovala částku, kterou autorizoval prezident a byl to několikanásobek federálního rozpočtu... No, bývaly to prostě časy. Ale musíme uznat, že se ten nákup vyplatil.
     Co ještě dodat? Mám se dobře, chodím do školy a do práce. Dneska jsem strávila dopoledne brouzdáním na stránkách nejlepších pražských restaurací, protože tam na podzim CEPA organizuje konferenci. Dostala jsem z toho hlad, tak jsem mezitím zkonzumovala své rizoto á la Mexiko. Víkend v mražáku mu moc neprospěl... ale co se dá dělat.
     V pátek jsem se přidala ke skupině spolužáků a šli jsme se vyřádit na Laser-tag. Pro ty, kteří to v životě nehráli, tak jako já: Je to hra, kdy si oblečete vestu, která má vepředu, vzadu a také na ramenou senzory, k tomu patří puška. Pak vás naženou do místnosti spolu s bandou dvanáctiletých puberťáků, kteří když se přihlásíte, že jste to v životě nehráli (většina nás z DSS) posměšně bučí. Rozdělili nás do tří týmů a poslali do zatemělého bludiště. Účelem je vyřadit nepřátelskou základnu a pak vyřadit co nejvíce soupeřů. Vyřazení spočívá v tom, že po zásahu třicet vteřin nemůžete střílet. Hádejte kdo vyhrál? Samozřejmě, byli to dvanáctiletí puberťáci. Teorie říká, že jsou tam každý pátek, takže se není co divit, že ví, kde jsou základny a znají různé fígle. Vyhráli i podruhé. Teprve napotřetí je jeden z našich týmů rozmázl. Co naplat, já jsem byla samozřejmě v tom druhém, který znovu zaujal potupné třetí místo. Ale říkám si, že to není hra pro nás dospělé, i když jsme se skvěle bavili.... i když Janča S. jim to dávala parádně.Vlastně jednou vyhrála v bodování svého týmu.A vypadalo to, že se baví ještě líp, než já.