sobota 23. dubna 2011

Pár fotek

Zdravím čtenáře! Jestli se divíte, čím to, že píšu tak brzy po minulém příspěvku, pak vězte, že je to způsob, jak se dostat do pracovní nálady. Jak asi tušíte, jsem na internetu v knihovně. Když jsem procházela kampusem George Mason University, přála jsem si, abych mohla zachytit jaro. Ne že by počasí bylo příliš jarní. Je po dešti, ale ta vůně ve vzduchu je naprosto výživně jarní. Nejsou to až tak kytky jako mulčovací kůra, kterou jsou obložené paty stromů, která dodává tu výživnost. Venku pobíhají veverky... Takže jsem šla zpět do svých fotografií a rozhodla se přidat i některé ty nepovedené z Washingtonu čistě proto, abyste viděli, jak moc všechno kvete, poznáte to podle těch růžových fleků, které jsou po fotkách rozmístěny.




Tak to by byl Washington, teď ještě pár různých fotek, jejich výžnam snad pochopíte z popisků.

Dobrovolní hasiči ve Fairfaxu. Tahle fotka je primárně pro všechny příznivce kobylských dobrovolných hasičů v mém příbuzenstvu.

Doplňková fotka k článku o sušení prádla. Takto se suší povlečení na deku velikosti queensize. (zhruba dva na dva mentry)

V George Mason měli mezinárodní týden.

Tak jsem si řekla, že všichni, kdo kdy hráli GeoChallenge na Facebooku se dobře pobaví.

A vy všichni ostatní si můžete vyzkoušet své zeměpisné znalosti.



Jarní fotka z dnešního rána.
Mapa stran při vyjednávání o radaru (pozdější fáze, když šlo o to, uvést podepsané smlouvy do praxe) Fotky reprezentují skupiny, ne jen jednotlivce.
Dneska jsem se rozhodla znovu strávit den v knihovně George Mason University, zjistila jsem, že je to místo, kde se můžu nejlépe soustředit na práci. Navíc přes týden zavírají až o půlnoci, takže jsem předevčírem odcházela skoro se zavíračkou... ale vítězství je naše a podařilo se mi téměř dokončit druhou ze tří seminárek. A abyste měli aspoň nějakou představu, jak to vypadá, přikládám obrázek z prezentace, kterou chystám na pondělí. (P.S. Schválně můžete hádat, kdo je kdo. Až na malý chytáček vlevo nahoře je to jednoduché.) Ale abyste neřekli, že jsem na vás zlá, tak můžete hlasovat v anketě nahoře. Prosím, zkuste to bez googlování.

čtvrtek 21. dubna 2011

Jaro a tak

     Zdravím všechny čtenáře svého blogu. Co že mi brání psát častěji? Kromě toho, že když mám internet, nemám čas psát a když mám čas, tak nemám internet. Ok. To je výmluva č. 1, protože namítnete, že existují progrmay jako MS Word. Ale přiznám se, že když otevírám Word, automaticky přecházím na záložku poslední otevřené a tam na mě poměšile mžourají mé seminárky. Už na to došlo, každosemestrální boj s knihovnou a internetovými zdroji. Ale tady v Americe ještě přidávám ještě boj s akademickou angličtinou, neznámé citační systémy. No, ne až tak neznámé... naštěstí existují programy na generování citací v Chicago style, ale stejně.
     Někdy mě skutečně překvapuje, že Američané na to, jak jsou pokrokoví, některé prvky nejsou pokrokové vůbec. Seminární práce se píší na počet stránek! a ne na počet znaků... takže to nechává spoustu prostoru pro kreativní typografii a spolužáci byli velmi ochotní poradit, jak to udělat, aby to vypadalo, že mám víc stránek než jich ve skutečnosti je. Ale už jsem moc stará, abych se učila triky místních "undergrads", rozuměj: studentů bakalářského programu. Seminárku o Rakousko-Uherské strategické kultuře jsem dotáhla na slušných osmnáct stránek z maximálních dvacenti. (Abyste se neděsili, další nelogičnost amerického systému spočívá v tom, že řádkování je "double spaced" čili na 2 řádky). V tomto ohledu považuji ustálený systém na domácí fakultě za naprosto vyhovujicí. Délka se udává v normostranách (1800 znaků na stránku) a používáme 1,5 řádkování. Šetříme naše lesy.
     Takže jste pochopili, že se teď zabývám seminárkami. Mám psát tři, jednu jsem odevzdala, ještě dvě. S druhou jsem v půlce. Je to analýza vyjednávání dle vlastní volby a já jsem si vybrala vyjednávání o radaru. No a pak mě ještě čeká porovnávání české zpravodajské komunity s izraelskou, hm... to bude poslední, ale také nejdelší s nejkratší dobou na zpracování. Jak ráda bych si s Douglasem Adamsem řekla, že miluji termíny, to bzum když mě míjí... :-) Ale to byl Douglas Adams, ten si to mohl dovolit. Já ne, já strávím ještě několik dní v knihovně, abych 11:55 odesílala e-mail poslednímu z vyučujících.
      Ano, uznávám, mohla jsem na tom začít pracovat dříve... vlastně ne, protože jsem ještě vytvřela téma na svoji diplomku, abych měla v zimě jak uzavřít své magisterské studium. To byste nevěřili, jak je těžké najít tady skener. Našla jsem velmi cenný zdroj informací, knížku, kterou doma pravděpodobně neseženu, a chtěla jsem si ji naskenovat. Ale je to horší než dvanáct úkolů pro Asterixe, protože v knihovně jsou jen kopírky. Ani nevím, kolik stojí kopie, ale představte si ty tuny papírů, co bych s sebou táhla domů. Už otak přemýšlím, co udělám s knížkami, které si tu za ty čtyři měsíce nakupily. Takže to mi vyřadilo možnost kopírovat, tak jsem šla do copycentra s tím, že si naskenování přinejhorším zaplatím. Ale považte,  milá paní ve středním věku mi oznámila, že ten chlapík, co skenuje, je tam ten den až odpoledne, ona jenom kopíruje, tomu tedy říkám úzká specializace. Ale prý to můžu zkusit nahoře, v počítačové učebně. S neblahým tušením jsem se vydala do druhého patra, a ano, měla jsem pravdu. Pro to, abych mohla skenovat v počítačové učebně, potřebuji kartičku studenta Mason university, což samozřejmě nemám... Takže mi asi nezbude, než si půjčit foťák a udělat si půldne volno, jak skončí škola a nafotit to. Anebo rovnou začít psát diplomku. Anebo si knížku koupit na google books, když už jsem v té Americe. No, řešit to budu, až skončí semestr. Ale pokud vás napadají nějaká další kreativní řešení, tak sem s nimi.
     A, už se nemusíte namáhat, byla jsem kreativní dostatečně a podvíala jsem se, jestli ji nemáme v knihovně na fakultě. A hádejte co? Máme. Tak si říkám, že jsem si tu anabázi mohla celkem ušetřit. Ale mazat to nebudu. Klidně se můžete bavit na můj účet. Hm, kdyby jen všechny problémy měly tak jednoduché řešení...
     Teď se jen dívám na nadpis a uvědomuji si, že jsem ještě ani nezačala psát, co jsem zamýšlela. Chtěla jsem si postěžovat na počasí. Původně jsem si myslela, že poměr hezkých dní je jeden ku dvěma ošklivým. Mýlila jsem se. Je to ponděli ku zbytku týdne (více či méně). Ale věřte mi, nic pro zdraví člověka. Ty hezké dny jsou tak horké, že je to na krátký rukáv, ty ošklivé jsou tak ošklivé, že je to na svetr a budndu. Do toho přidejte všudepřítomnou klimatizaci a máte z toho rýmu jako trám. To se mi přihodilo přes víkend. Nebyla jsem schopná ničeho, chtěla jsem psát seminárky, ale místo toho jsem zůstala v posteli s virózou. Dokonce myslím, že jsem měla i teplotu, ale nemám tepoloměr, tak si nejsem jistá.
     Aby těch kulturních nelogičností, na které občas narážím, nebylo málo, šla jsem si koupit papírové kapesníky. A ano, chtěla jsem takové ty, co jsou v malých balíčcích, které všichni nosíme v kabelce, baťohu nebo v kapse. Ale to není "American way" (amerických způsob, jak se věci dělají), z celého regálu papírových kapesníků najedete jeden (ano skutečně) jeden výrobek, který by odpovídal zadání. Zbytek regálu jsou papírové kapesníky, to ano, ale v krabicích. Takové ty vytahovací. Nic proti nim, na doma jsou super, do auta se taky dají, ale představte si tahat něco takového s sebou v tašce. A věřte mi, někteří to dělají... Ještěže i rýma pomalu odchází.
     Takže jaro? Ano. Je, všechno se zelení a kvete, je to krásné, i když je věčně zima a fouká. Musím dodat, že to má ještě další malou, ale ne zcela nezanedbatelnou výhodu. Zatím si vystačím s tím minimem jarního oblečení, které jsem si přivezla s sebou.
     Takže přeji hezké Velikonoce a jak říkají při té příležitosti naši východní přátelé Rusové a Ukrajinci: Кристос воскрес! (Kristus byl vzkříšen!) Tradiční odpověď na tento pozdrav zní: Воистину воскрес! (Zcela jistě byl vzkříšen!) A s tím už se s vámi skutečně pro dnešek loučím.

čtvrtek 7. dubna 2011

Cherry blossoms

     Některé okamžiky skutečně stojí za to. Dneska jsem se ještě před prací vydala do oblasti Washingtnu, která se jmenuje Washington Mall. Kromě spousty muzeí, Washingtonova památníku (ta špičatá věc, co se často objevuje na mých fotkách), několika dalších památníků (Druhé světové války, FDR, Jefferson) se tam nachází tzv. Tidal basin (přeloženo asi jako Přílivová nádrž). Má za úkol chránit výše zmíněné památky před přílivovou vodou, je vybudovaná na řece Potomac (která protéká Washingtonem). Kolem ní jsou vysazeny doslova tisíce cherry trees (třešně, ale podle mě jsou to spíš sakury). Kdysi dávno je věnovalo Japonsko městu Washington, od té doby se poněkud rozrostly a každé jaro nabízí úžasnou podívanou, pořádá se tu Cherry Blossoms Festival... Takže jsem se rozhodla, že to musím vidět. Ne že bych nikdy neviděla kvetoucí třešně, ale vzhledem k tomu, že mi to zmiňoval každý druhý, koho jsem potkala, říkala jsem si, že je to součást kultury.
     Ráno jsem vstávala do práce, ale ne zas tak brzy, protože mě bral jeden známý a požádala jsem, aby mi zastavil u Tidal basin.  Bylo krásné slunečné, ač trochu chladné, ráno a doufám, že se mi na fotkách podařila aspoň částečně zachytit atmosféru. Nebylo tam liduprázdno, ale nebyly tam ani davy. Sportovci, kteří ráno chodí běhat, správci parku a hlavně všichni, kteří si přivstali (no, v devět ráno, jestli se tomu dá říct přispali), aby se podívali na tu nádheru. Najedou jsem si se svým mobilofoťáčkem připadala malinká, protože na každém kroku jsem potkávala (nejen Japonce) lidi s velkými foťáky a stativy, jak se snaží zachytit scenérii. Tak jsem pochopila, proč když jsem si fotila stromy a do záběru mi vlezl podivně oblečný černoch, říkal: "Ah, vy fotíte stromy... a já jsem si říkal, že došlo na mých pět minut slávy a dorazil Hollywood." Tak nějak jsem se taky cítila, když jsem se snažila vyhýbat záběrům.
     Chtěla jsem si půjčit foťák od spolubydlících, ale jedna nemůže najít nabíjecí kabel a druhá už spala, takže jsem si říkala, že se budete muset spokojit s mými HTC Touch (můj mobil) fotkami.  Taky jsem se pokusila zachytit přistávající letadla, i když na fotkách to nevypadá ani zpoloviny tak dobře, jako ve skutečnosti, kdy některá z nich jakoby visela ve vzduchu, obrovská a masívní monstra. Poblíž je totiž letiště.
     Nakonec jsem se rozhodla, že fotky přidávat nebudu, protože vůbec nejsou pěkné, nevím, co se stalo, jestli to byl špinavý objektiv nebo co, ale nejsou ke zveřejnění. Ale když do vyhledávače zadáte cherry blossoms washington, vyhodí vám to na Google (obrázky) monožstí kvalitních snímků...
     Můj největší obdiv mají dvě důchodkyně, které se ráno vypravili malovat. Jedna z nich měla obraz už dobře rozpracovaný a tu jsem zalitovala, že si nerozumím se štětcem a barvami, protože to prostě stálo za to. Stromy jsou obalené bílými květy, které sněží na trávu a do vody, voda se třpytí, protože slunce jasně svítí. Washingtonův památník se zrcadlí na hladině a veškeré problémy jakoby byly hodně daleko. Ale jenom jakoby, zvuk nízko letícího vrtulníku mi připomíná, že tady v tomto městě se stýkají veškeré problémy naší planety. Aspoň by se to mohlo zdát. A není to daleko, protože Bílý dům je odsud doslova jen co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky.
    Ale dost už rozjímání, musím do práce. Pěšky. Kolik může být 1000 domovních čísel? Tak asi 3 km.  Čekala jsem delší procházku, takže jsem dnes jako pravá Washingtoňanka, tenisky na nohou a lodičky v baťohu....
     A mimochodem, vzhedem k tomu, že se demokraté a republikáni nemůžou dohodnout na rozpočtu pro tento rok, je možné, že festival bude zrušen... Jestli se nemýlím, federální vláda operuje na rozpočtovém provizoriu, takže je možné, že hlavní průmysl (rozuměj federální instituce) kolem Washingtnu 8. dubna zkolabuje... (nevím, jak hezky přeložit government shutdown - vláda zavře krám). Hrozí různé kalamity, jako že se zavřou muzea, policie přestane vybírat poplatky, parkování, zaměstnatnci různých ministerstev nebudou muset do práce...
  

pondělí 4. dubna 2011

Asi konečně přišlo jaro

     Už začínám chápat dilema autora bestsellerů, který je nucen neustále produkovat vysoce kvalitní čtivo, ať už proto, aby se uživil nebo protože má smlouvu na několik knih. V mém případě je to o to větší frustrace, že moje čtenářsto jsou mí blízcí a přátelé, tedy vy, a je v mém zájmu, abych vás zásobovala nejnovějšími zprávami o tom, jak se mám.
     Jak tedy asi chápete, jsem stále naživu, můj počítač stále funguje a vzhledem k tomu, že jsem včera platila předposlední nájem a oznamovala pronajímateli, že se plánujeme vystěhovat 31. května, uvědomíte si, že už se blíží čas, kdy se vám vrátím domů.
     Od doby, kdy jsem tento přípěvek začala psát, došla změna počasí a po týdnu deště a studeného počasí, kdy jsme chodili v zimních bundách, jsem dnes vyšla z knihovny do letního dusna. Děti si hrají na tráníku, studenti hrají golf a hážou si létacím talířem. Spousta lidí běhá, takže se asi taky půjdu proběhnout, obléknu si kraťasy a dám sluchátka do uší... Je krásné počasí, stromy kvetou a tráva je zelená. Ale ještě jsem se zastavila u Starbucks, abych konečně něco napsala.
     Dneska nám odpadla hodina, protože vyučující musela na nějakou operaci, takže jsem využila příležitosti a vydala jsem se do vzdálenější knihovny v kampuse George Mason University, abych dokončila korektury, které jsem pro někoho dělala, a pak jsem se pustila do dalších věcí, seminárky a podobně. Ještě mě teď čeká zapracovat na tématu na diplomku. Už jsem odeslala první verzi svému vedoucímu, tak se uvidí.
     Mějte se zatím pěkně.