Zdravím všechny čtenáře svého blogu. Co že mi brání psát častěji? Kromě toho, že když mám internet, nemám čas psát a když mám čas, tak nemám internet. Ok. To je výmluva č. 1, protože namítnete, že existují progrmay jako MS Word. Ale přiznám se, že když otevírám Word, automaticky přecházím na záložku poslední otevřené a tam na mě poměšile mžourají mé seminárky. Už na to došlo, každosemestrální boj s knihovnou a internetovými zdroji. Ale tady v Americe ještě přidávám ještě boj s akademickou angličtinou, neznámé citační systémy. No, ne až tak neznámé... naštěstí existují programy na generování citací v Chicago style, ale stejně.
Někdy mě skutečně překvapuje, že Američané na to, jak jsou pokrokoví, některé prvky nejsou pokrokové vůbec. Seminární práce se píší na počet stránek! a ne na počet znaků... takže to nechává spoustu prostoru pro kreativní typografii a spolužáci byli velmi ochotní poradit, jak to udělat, aby to vypadalo, že mám víc stránek než jich ve skutečnosti je. Ale už jsem moc stará, abych se učila triky místních "undergrads", rozuměj: studentů bakalářského programu. Seminárku o Rakousko-Uherské strategické kultuře jsem dotáhla na slušných osmnáct stránek z maximálních dvacenti. (Abyste se neděsili, další nelogičnost amerického systému spočívá v tom, že řádkování je "double spaced" čili na 2 řádky). V tomto ohledu považuji ustálený systém na domácí fakultě za naprosto vyhovujicí. Délka se udává v normostranách (1800 znaků na stránku) a používáme 1,5 řádkování. Šetříme naše lesy.
Takže jste pochopili, že se teď zabývám seminárkami. Mám psát tři, jednu jsem odevzdala, ještě dvě. S druhou jsem v půlce. Je to analýza vyjednávání dle vlastní volby a já jsem si vybrala vyjednávání o radaru. No a pak mě ještě čeká porovnávání české zpravodajské komunity s izraelskou, hm... to bude poslední, ale také nejdelší s nejkratší dobou na zpracování. Jak ráda bych si s Douglasem Adamsem řekla, že miluji termíny, to bzum když mě míjí... :-) Ale to byl Douglas Adams, ten si to mohl dovolit. Já ne, já strávím ještě několik dní v knihovně, abych 11:55 odesílala e-mail poslednímu z vyučujících.
Ano, uznávám, mohla jsem na tom začít pracovat dříve... vlastně ne, protože jsem ještě vytvřela téma na svoji diplomku, abych měla v zimě jak uzavřít své magisterské studium. To byste nevěřili, jak je těžké najít tady skener. Našla jsem velmi cenný zdroj informací, knížku, kterou doma pravděpodobně neseženu, a chtěla jsem si ji naskenovat. Ale je to horší než dvanáct úkolů pro Asterixe, protože v knihovně jsou jen kopírky. Ani nevím, kolik stojí kopie, ale představte si ty tuny papírů, co bych s sebou táhla domů. Už otak přemýšlím, co udělám s knížkami, které si tu za ty čtyři měsíce nakupily. Takže to mi vyřadilo možnost kopírovat, tak jsem šla do copycentra s tím, že si naskenování přinejhorším zaplatím. Ale považte, milá paní ve středním věku mi oznámila, že ten chlapík, co skenuje, je tam ten den až odpoledne, ona jenom kopíruje, tomu tedy říkám úzká specializace. Ale prý to můžu zkusit nahoře, v počítačové učebně. S neblahým tušením jsem se vydala do druhého patra, a ano, měla jsem pravdu. Pro to, abych mohla skenovat v počítačové učebně, potřebuji kartičku studenta Mason university, což samozřejmě nemám... Takže mi asi nezbude, než si půjčit foťák a udělat si půldne volno, jak skončí škola a nafotit to. Anebo rovnou začít psát diplomku. Anebo si knížku koupit na google books, když už jsem v té Americe. No, řešit to budu, až skončí semestr. Ale pokud vás napadají nějaká další kreativní řešení, tak sem s nimi.
A, už se nemusíte namáhat, byla jsem kreativní dostatečně a podvíala jsem se, jestli ji nemáme v knihovně na fakultě. A hádejte co? Máme. Tak si říkám, že jsem si tu anabázi mohla celkem ušetřit. Ale mazat to nebudu. Klidně se můžete bavit na můj účet. Hm, kdyby jen všechny problémy měly tak jednoduché řešení...
Teď se jen dívám na nadpis a uvědomuji si, že jsem ještě ani nezačala psát, co jsem zamýšlela. Chtěla jsem si postěžovat na počasí. Původně jsem si myslela, že poměr hezkých dní je jeden ku dvěma ošklivým. Mýlila jsem se. Je to ponděli ku zbytku týdne (více či méně). Ale věřte mi, nic pro zdraví člověka. Ty hezké dny jsou tak horké, že je to na krátký rukáv, ty ošklivé jsou tak ošklivé, že je to na svetr a budndu. Do toho přidejte všudepřítomnou klimatizaci a máte z toho rýmu jako trám. To se mi přihodilo přes víkend. Nebyla jsem schopná ničeho, chtěla jsem psát seminárky, ale místo toho jsem zůstala v posteli s virózou. Dokonce myslím, že jsem měla i teplotu, ale nemám tepoloměr, tak si nejsem jistá.
Aby těch kulturních nelogičností, na které občas narážím, nebylo málo, šla jsem si koupit papírové kapesníky. A ano, chtěla jsem takové ty, co jsou v malých balíčcích, které všichni nosíme v kabelce, baťohu nebo v kapse. Ale to není "American way" (amerických způsob, jak se věci dělají), z celého regálu papírových kapesníků najedete jeden (ano skutečně) jeden výrobek, který by odpovídal zadání. Zbytek regálu jsou papírové kapesníky, to ano, ale v krabicích. Takové ty vytahovací. Nic proti nim, na doma jsou super, do auta se taky dají, ale představte si tahat něco takového s sebou v tašce. A věřte mi, někteří to dělají... Ještěže i rýma pomalu odchází.
Takže jaro? Ano. Je, všechno se zelení a kvete, je to krásné, i když je věčně zima a fouká. Musím dodat, že to má ještě další malou, ale ne zcela nezanedbatelnou výhodu. Zatím si vystačím s tím minimem jarního oblečení, které jsem si přivezla s sebou.
Takže přeji hezké Velikonoce a jak říkají při té příležitosti naši východní přátelé Rusové a Ukrajinci: Кристос воскрес! (Kristus byl vzkříšen!) Tradiční odpověď na tento pozdrav zní: Воистину воскрес! (Zcela jistě byl vzkříšen!) A s tím už se s vámi skutečně pro dnešek loučím.
Žádné komentáře:
Okomentovat