sobota 29. ledna 2011

Několik poznámek k nakupování

     Ráda bych se s vámi podělila o několik zážitků z nakupování. Tak třeba klubová karta. Pokud se někdy ocitnete na nějakou dobu ve Spojených státech, nezpapomeňte si ji pořídit ještě před prvním nákupem v obchodu. Pokud jste ruský zbohatlík, tak to rozhodně nedělejte, ušetřila by vám za nákup.... Když procházíte mezi regály obchodu narážite na položky, které mají nižší cenu, pokud použijete kartu. Někdy můžete využít slevy jako deset položek za nižší cenu. Je to fajn, když si tak můžete koupit dvě krabice oblíbených cereálií v ceně jedné. Nebo si můžete koupit pět balíků rýže nebo těstovin, ty vydrží na dlouho. Horší je, když si, jako já, koupíte deset jogurtů a po snězení prvního si uvědomíte, že vám vůbec nechtunají. A to jsem si schválně koupila takové, které mají delší dobu spotřeby. Obávám se, že mi v ledničce ještě chvíli vydrží...
     Druhý způsob nákupu je objednat si vytouženou položku přes Amazon. Je to užitečné, když nemůžete sehnat povinnou knihu do školy nebo se vám prostě něco líbí a je to za příznivou cenu, a když jste student a použijete při registraci svůj školní mail (.edu) máte určitý druh dopravy zdarma. Je to prozatím jediná služba, který mi můj zdejší americký školní mail prokázal. Stále fandím ISu a spoléhám zde téměř výhradně gmail.
     Ale to skutečně odbočuji od nakupovacího tématu. Janča H. je skutečným fanouškem Amazonu, balíčky na ni čekají co obden. Taky jsem se nechala zlákat k nákupu knížky, když jsem zjistila, že ji nemají v žádné z knihoven, je totiž úplně nová. Vyšla, myslím, loni. Ta moje je už použitá. Amazon je zároveň second-hand na dálku. Můj účet říká, že ji měli doručit včera, ale vzhledem k počasí si asi ještě počkám.
     To by asi bylo všechno k nakupování, ale přece jen se s vámi chci podělit o svůj objev. Ve zdejší knihovně si můžu půjčovat i audioknížky a e-knížky. Nainstaluji patřičný software do svého počítače (nebo mobilu, nebo e-readru, iPadu, Sony readru či jak se to všechno jmenuje) přihlásím se na stránkách svojí knihovny a stáhnu si - "vypůjčím" dotyčnou knihu nebo nahrávku. Pokud ji má půjčenou někdo jiný, musím si počkat, jako na každou normální knížku. Jediné, co mě skutečně trápit nemusí, je vracení. Protože po uplynutí výpůjční doby se kniha vrátí sama. Co mě ovšem může mrzet je, že dotyčný formát není podporován na Kindle, což je jedna z položek, kterou mám vyhlédlou na Amazonu. Asi si ho objednám k narozeninám a budu netrpělivě čekat, až u dveří zazvoní pošťák.

čtvrtek 27. ledna 2011

Ať žije počasí

     Zdravím všechny čtenáře. Už chápu, proč všichni tolik nadělají, když hrozí sníh... protože když to skutečně přijde, tak to stojí za to. Včera jsem psala, že to vypadá na zavřenou školu. A taky že zavřená byla. To jsem ovšem netušila, že Janča H. prožije dobrodružný večer, když se po příjezdu metrem na Vienna Metro Station nedočkala navazujícího autobusu a tak se vydala do nejbližšího nákupního střediska, kde bylo teplo a internet a tak. Nakonec ji přátelský vedoucí dotyčného obchodu odvezl až domů, ale jak jsem viděla snímky z webkamer, silnice se skoro nehýbaly. Když si Anne ověřovala, jestli jsme v pořdáku a jestli máme elektřinu, tak jsme byly všechny v pořádku a elektřinu jsme měli. Mimo jiné sdělila, že Tom se snaží dostat z práce už od čtyř odpoledne (bylo asi půl desáté večer).  Jenže naše spokojenost, že elektřina funguje, netrvala dlouho.
     Elektřina vypadla kolem desáté večer. Pro nás to znamená žádná teplá voda, žádné topení, venku bylo sice kolem nuly, ale vzhledem k tomu, že dveře na balkon netěsní, není to žádná legrace... Ale přežily jsme. Elektřina ráno naskočila asi na dvě hodiny, a to jen částečně. Stihly jsme poslechonout rádio a zjistit, že desetitisíce lidí v našem okolí jsou bez proudu a že škola se ruší. Jana S. se vydala do knihovny, já jsem si řekla, že si dočtu kapitolu o prezidentu Rooseveltovi a jeho vztahu k tajné službě během 2. světové války a vydám se taky ven. Elektřina znovu vypadla....
     Abych to zkrátila, zase máme proud. Naběhl o půl sedmé večer. Přežily jsme, chtělo to jen teplejší ponožky a v některých případech termoprádlo... Ale stejně mě to vede k zamyšlení, co je tohle za vyspělou zemi (nebo její hlavní město), co je každoročně překvapené, že napadl sníh. A jestli se my smějeme, že u divadla jsou čtyři centimetry, ale ve skutečnosti nám ani půl metru nezabrání poslat děti do školy, tady stačí i hrozba sněhu, aby bylo volno. Asi je to kulturní věc a místní infrastrutkura.
     Když jsem dnes mluvila s manželkou jednoho spolužáka z Missouri, říkala, že u nich může sněžit jak chce, ale nic se neděje a lidé v tom umí chodit. Prý byla sama udivená, jak tu lidé jedou pomaloučku. Ale já se jim nedivím... nemají totiž zimní gumy. Nikdo.
     Už se příště nebudu smát, když nám zruší školu, protože hrozí, že bude padat sníh. Přiznám se, nechtěla bych zůstat viset někde v obchodě a rozhodně doufám, že nám znovu nevypnou proud.

středa 26. ledna 2011

Pohovor ke stáži

     Dneska jsme se byly s Jančou S. ucházet o stáž v CEPA (Central European Policy Analysis), je to neziskové výzkumné centrum, které se zabývá veřejnou politikou se zaměřením na střední Evropu. Znamenalo to přesunout se autobusem a metrem do Washingtonu, najít příslušné místo a pak se nechat vyzpovídat víceprezidentkou CEPy. U pohovoru byl také jeden z jejich analytiků - je to Američan českého původu. Řekli mi, že nám dají do týdne vědět, zda o nás stojí... Pak jsem se vyfotila u Bílého domu, prošly jsme se k Washington Monument a vydaly jsme se zpátky.
To jsem já a za mnou... Bílý dům.
Bílý dům z druhé strany.
  
  Dnešní počasí není zrovna vhodné na turistiku, nebo na focení. Sotva jsme dorazily domů, začal padat déšť se sněhem, dnešní škola byla, samozřejmě, zrušena a o zítřejší se zatím nic neví, ale jak se tak dívám ven, nedivila bych se, kdyby taky odpadla. Ale přijít o tak zajímavé téma, jako jsou dějiný tajných služeb, to by mě asi mrzelo. Jen četba tří set stránek na tuto jednu hodinu během dvou dnů je výkon takřka nadlidský... Ještě že mají Spojené státy jen dvě stě let historie, začíná se Washingtnem, a ne Vestfálským mírem nebo nedej třeba asasíny.
Před Bílým domem je vždycky někdo, kdo se snaží ovlivnit veřejné mínění. Pro neanglisty: Kdo žije bombou, bombou umírá (parafráze). a Zakažte všechny jaderné zbraně nebo si užjite soudný den.

Kultura

      Včera jsme na hodině Strategické kultury (pro jednoduchou definici viz pod článkem) hovořili o tom, co jsou americké hodnoty. Svoboda slova,  mládí, ... vlastnictví domu. Dr. Kartchner se zmínil osvém švýcarském příteli, univerzitním profesorovi, který si pořídil vlastní bydlení. Pořídit si vlastní bydlení je otázka mnoha peněz (prý to dotyčnou rodinu stálo něco přes milion dolarů... dvacet milionů korun za obyčejný byt nebo domek). Platit takovou hypotéku je šílené, aspoň tak to znělo všem mým americkým spolužákům. Nepředstavitelné.
     Ale rozeberme si situaci a porovnejme tyto dvě země. Ve Švýcarsku si většina lidí své bydlení pronajímá, je to zcela běžné i u bohatých lidí. V Americe obvykle platíte hypotéku na 30 let... a víte, na kolik let jsou ty domy projektovány? Na 30 let. Ve Švýcarsku oproti tomu (máte menší úroky, to ano), ale hypotéka se splácí 60 let. To je na minimálně dvě generace dopředu. Ale taky je to velká investice, která se obvykle vyplatí. Víte kolik vydrží ty domy? I 100 let a více let. Prý každý americký stavař sní o tom, že postaví něco, co vydrží tak dlouho...
     Co jsem tím chtěla říct? Aha, že je jednoduché soudit, ale lepší je se podívat na souvislosti. Naše způsoby nejsou lepší, ale jiné, protože často musely reagovat na jiný vývoj. Jíme vidličkou a nožem, vidličku držíme v levé ruce, nůž v pravé. Američané jí většinou vidličkou, kterou drží v pravé ruce. A když jsem tu v Americe, často se přistihnu s vidličkou v pravé ruce. Víte proč? Protože nůž nepotřebuji (většinou nepotřebuji krájet ani maso, ani knedlíky)... mnohá jídla jsou prostě taková, že se nejsnáze jí vidličkou v pravé ruce. Ne vždycky a ne všechno, ale hodně.



    Strategická kultura popisuje, jak kultura národa ovlivňuje, jakým způsobem se bude starat o svoji bezpečnost. Jak definuje, co jsou cíle a jaké použijeme metody k jejich dosažení...

pátek 21. ledna 2011

Jak ten čas rychle letí a ještě něco k drtiči odpadků.

     Celkem se zděšením jsem otevřela dneska ráno blog a zjistila, že můj poslední příspěvek je z minulého pátku. Ten týden neuvěřitelně rychle utekl. Proto se omlouvám pravidelným čtenářům, že jsem je nechala tak dlouho čekat. Prý už se někteří ptají, co se mnou je. Tak mě tu máte znovu. Vzhledem k tomu, že bych si ráda udělala představu, kdo vlastně moje příspěvky čte, prosím každého, kdo přečetl tento příspěvek, aby mi do komentáře napsal křestní jméno a první dvě písmena příjmení...
     Drtič odpadků fungoval dva dny. Když jsem se rozhodla zničit zbytky banánu, který jsem si dala v podnělí k snídani, ozval se známý hlasitý zvuk motoru, nicméně se k němu přidal zvuk nesourodý, kdy mě napadlo, že je tam možná něco, co by tam být nemělo... ale to už drtič utichl a znovu se nenastartoval. Asi tolik. Po chvíli obcházení, zkoušení knoflíku reset a návrhu, že bychom ho mohly rozdělat, jsme se rozhodly, že nahlásíme problém v kanceláři komplexu a počkáme, co s tím udělají kompetentní osoby. Spolubydlící žádný nepravidelný zvuk nezanamenaly a já jsem si byla jistá, že jsem tam nehodila nic jiného než banánové slupky, tak jsem měla čisté svědomí.
      Zasmály jsme se, když mi došel e-mail od jednoho z čtenářů tohoto blogu, který nás varoval před tím, abychom zkoušely, kolik písku (zbytků popcornu) se dá nasypat do soukolí... Opravář Troy přišel následující den (protože v pondělí byl svátek) a drtič opravil. Můj z domova vycvičených sluch reagovat na nesourodé zvuky z mechanických motorů se nemýlil. V soukolí byl písek, tedy ne písek, ale plastový korálek. Jak se tam dostal, netušíme, pravděpodobně pozůstatek pro minulých nájemnících.

Knihovny

Naše fakulta skutečně existuje uprostřed kancláří. Číslo 760
     Středa je náš volný den. Můj a Jany S., Jana H. už pracuje na stáži v nejmenovaném ameickém liberálním think tanku, který se zabývá jadernými zbraněmi, mimo jiné.
     Rozhodly jsme se vydat se cestou ke George Mason University Campus, což je areál asi dva kilometry od našeho bydliště. Důvodem byla skutečnost, že naše fakultička v sedmém patře obchodních budov, má smlouvu, že tam smíme chodit do knihovny. Přijde nám to náramně vhod, protože knihy jsou nesmírně drahé (zvlášť když je sečteme dohoromady a přičteme k ostatním vlastním výdajům). Tak každá, kterou objevíme v knihovně je vlastně zisk. Co na tom, že se vždycky projdeme s kilogramy na zádech...
     Omlouvám se za zhoršenou kvalitu snímků, jsou z mého mobilu. Ale myslím, že mají také své kouzlo.




Fairfax není velkoměsto, spíš taková větší vesnička...

Všude ve Fairfaxu mě provází takový anglický pocit.

Ještě k anglickému pocitu...

     Už jsme vyzkoušely "místní lidovou" knihovnu za rohem od nákupního střediska, která na tom není špatně, tedy především s beletrií, samozřejmě, ale něco se našlo i tam.
Místní knihovna ve Fairfaxu.
A pak George Mason Library v areálu rychle se rozvíjející University George Masona. Je to krásný nový areál, neustále se tam něco staví, ale co už je postaveno, stojí za to. Ovšem mé evropské myšlení zůstává stát nad tím, proč je knihovna postavena jako bludiště (jako-cihlami obložené stěny a chodby vyvolávají vzpomínky na Jméno růže) a má dvě centra, kde položky LH - PX (nevím přesně) se nachází v jiné budově. Tam navíc jsou přístupné všem, kteří do této budovy vstoupí, protože je to centrum, kde v přízemí jsou obchody a restaurace a také výpůjční pult a studovna multimédií a v patře v ochozech jsou knihy a stolky pro studenty a také křesílka... Musím uznat, má to styl. Logika ovšem trošku pokulhává... :-)
Dole obchodní pasáž, na ochozech knihovna.

Knihovna. To, aby na studenty nepršelo...


Obrázek, co mi zůstal v mobilu z brněnských Vánočních trhů.. Profesionální úchylka hledat mezinárodní události i tam, kde vlastně nejsou...

pátek 14. ledna 2011

Bydlíme

     První fáze stěhování dopadla úspěšně - bydlíme. Demokraticky jsme se dohodly, že v samostatném pokoji se prostřídáme, tak jsem souhlasila, že začnu sama. Každé se to totiž hodilo jinak kvůli plánovaným návštěvám... Všechny Američany ve svém okolí jsme udivily, když jsme se rozhodly nekupovat si postele, ale spokojit se s matrací, futonem nebo vrstvou molitanu a karimatek. Zatím nám to vyhovuje.... :-) Uvidíme za týden. Ale už tak jsme si pomalu vysloužily pověst drsňaček, koneckonců používáme veřejnou dopravu a jíme rýži...
     Poslední zmiňovaná položka vyděsila spolužáka Chrise natolik, že nám u manželky objednal něco zapékaného mexického s kuřecím masem, tortillami, fazolemi a mírně pálivou omáčkou. A doručil to do kanceláře našeho obytného komplexu, kam jsme přišly podpsat nájemní smlouvu a vypsat šeky. Zapily jsme to výborným kalifornským červeným, které nám věnovala Anne, takže jsme se o večeři vůbec nemusely starat.
     Máme balkon a pračky jsou ve sklepě na čtvrťáky. Máme také zabudované skříně. Máme již zmiňovaný drtič odpadků, ledničku, no prostě všechno, co potřebujeme.
     Až bude světlo, zkusím něco vyfotit, ať se s vámi podělím o ten jedinečný pocit z vlastního bydlení.
   

čtvrtek 13. ledna 2011

Převážně o obytování a nakupování

     Zdravím všechny čtenáře, pravidelné i nově příchozí. Chcete vědět, jak vypadá americká IKEA? Od té naší se liší pouze částkami na cenovce a znamínkem za tím. Jinak se od vstupu až k pokladnám cítíte skoro jako doma. Tedy alespoň já. Včera jsme se všechny tři plus Anne vydaly nakupovat do IKEY (nebo do IKEA?).
     Než jsme se pustily do nákupu, navštívily jsme restauraci. Menu se jen mírně liší od našeho, tak jsem sáhla po osvědčených masových kuličkách s hranolkami. Tady dávají i majonézu zadarmo. Tedy ne zadarmo, za základní menu zaplatíte 3,99 dolarů a to je na místní poměry levný oběd. Možná, že to bylo o něco víc než 3,99, protože tady se platí daň z prodeje, kterou vám připočtou až u pokladny, takže přitažlivá baťovská cena se zvýší o nějaká procenta. Nepřestává mě to mást.
     Nakoupily jsme většinu věcí, které budou potřeba a které nám nebude Anne moct půjčit. Nebylo toho moc, ale některé položky považuji za skutečně důležité - talíře (dva navíc pro případné hosty), příbory, vařečku, naběračku, koš na odpadky v červené barvě (aby ladil k červené štětce na záchod - i takové věci jsou důležité...), a tak podobně. Samozřejmě jsme nesměly zapomenout na voňavé svíčky, zvlášť když byly ve výprodeji.
     Dobrá zpráva pro všechny fanoušky: Zítra se snad budeme stěhovat. Radost z nového bytu kazí jen fakt, že k polovičnímu nájemnému za leden musíme připočítat další položky jako zálohu na utilities (voda, plyn, elektrika), což chápu, ale také vratnou částku (sure deposit), kdybychom náhodou neplatily nájem (jsme přece jen zahraniční studenti) a také pojištění, kdybychom něco v bytě poškodily... Takže se dostáváme na výši plného nájemného. Na konci pobytu nám něco vrátí... aspoň že tak.
     

úterý 11. ledna 2011

Tak je to tady!

Máme dneska sněhové prázdniny... Venku poletují čtyři vločky a my jedeme domů.

Těšíme se na sníh!

     Jakoby byli všichni v pozoru. Prý má sněžit. Sníh slibují ve zprávách už asi týden, hrozíce se kalamity, která po Vánocích ochromila New York. Tady nejsou rádi, když jim sníh zasype silnice. Nedivím se, když Amerika žije na kolech. Ale tady, na východním pobřeží tolik sněhu asi není běžné. Nicméně o sněhu se mluví všude. Dokonce i ve výtahu, když jsem se dostávala do školy si dvě paní vyměňovaly informace o tom, jak jsou připravené na sníh. A dokonce je možné, že nám zavřou z bezpečnostních důvodů školu. Kvůli sněhu... Proto je třeba pravidelně sledovat určité webové stránky nebo televizní kanál. Některé školy už preventivně zrušily odpolední vyučování... To se u nás stát nemůže.

Naše škola

     Včera to začalo naplno, první školní den. Ale jestli byste čekali, že to byla hodina, kdy nás seznámili s požadavky a poslali domů, mýlili byste se. Na první hodinu jsme měli mít zpracovanou četbu kolem 150 stránek a výpisky z této četby. Na dnešek mě čeká to samé.
     Moje pondělní hodina je Mezinárodní vyjednávání a naše vyučující vypadá, že ví o čem mluví, což je něco, co člověk ocení, protože celá hodina je vedena formou semináře, takže můžeme reagovat na zajímavé věci, které jsme četli, ptát se otázky a mluvit s někým, kdo se vyzná. Je to nesrovanatelné se semináři doma, kde mluví jen studenti a doktorand, vedoucí seminář občas pronese moudro.Věřím, že se někdy na tuto úroveň dostaneme... Ale možná, až budeme muset platit školné, jak je zvykem tady. Mimochodem v tomto kurzu je nás 12.
     První hodina začala hrou. Byli jsme rozděleni do skupin po čtyřech, kdy každý dostal papír s X a papír s Y, pak jsme v každém kole vynášeli kartu. Podle výsledku ve skupině získal každý body. Když byla dvě X a dvě Y, pak ti, co vynesli X získali dva body, ti, co vynesli Y, ztratili dva body... Když 3 vynesli Y a jeden X, pak získal bod a ostatní ztratili 3. Když tři vynesli X, získali bod a jeden, kdo vynesl Y, ztratil 3. Pokud všichni vynesli Y, získali po bodu.... Tato hra simuluje vězňovo dilema, kdy kdyby všichni spolupracovali a vždy vynesli Y, pak by měli 25 bodů (cílem bylo mít co nejvíce bodů bez ohledu na ostatní), ale vzhledem k tomu, že jsme zas tak moc nespolupracovali (při většině kol se nesmí mluvit), jeden z nás dopadl velmi dobře (35) a my ostatní jsme se umístnili kolem 0. Pak následovala analýza hry a diskuse o přečteném. Na to, že jsme končili o třičtvrtě na devět, nikdo nevypadal, že ve třídě usne.
     Škola bude náročná, ale moc se na to těším, protože je to výzva. Taky se musím naučit jiný systém čtení. Doma jsme zvyklí si vypisovat tak, abychom se pak naučili na zkoušku. Tady je spíš potřeba pochopit a být schopen informace použít v debatě nebo v eseji, popřípadě jako analytický nástroj, pokud se nemýlím, ani jeden z mých předmětů nekončí zkouškou. Ale v každém z  nich budu odevzdávat buď případovou studii nebo nějaký výzkumní projekt. 

sobota 8. ledna 2011

Orientace pro nové studenty

     Včera nás pozvali na orientační setkání pro nové studenty na fakultě. Anne mě odvezla k nákupnímu středisku, kde je moje banka. Povedlo se mi získat peníze z debitky, což nefungovalo za automatu, ale na přepážce ano. Tak jsem zvědavá, kolik mi naúčtují... tak asi 200 korun. To naštve, ale je to o 70 Kč levnější než převod z účtu na účet.
     Na fakultě bylo všechno jednoduché a rychlé, vážné. Nicméně obě sekretářky jsou velmi milé a snaží se nám ve všem pomoct. Nicméně zvláštní bylo, když jsme vešly do učebny, všichni ostatní studenti jsou kluci. Jen my tři růže jsme z České republiky. Škola má skutečně dress code - to znamená, že oblečení by mělo být formálnější, už protože na stejném patře mají kanceláře právníci.
     Nakonec jsme se všechny dostávaly autobusem k mým hostitelům, což byl skutečně zážitek. Jestli je něco, co byste měli vědět o amerických autobusech, pak to, že se jimi nikdo vážně nezajímá, protože všichni správní Američané mají auto a kamkoliv se chějí dopravit, jedou autem nebo letí letadlem. Potom také druhá věc, že autobusy jezdí. Alepsoň tady v okolí Washingtonu. Nicméně tento americký systém má daleko do našeho integrovaného jihomoravského systému a horší je, že neexistuje systém jako idos, který by nám našel krásná spojení, takže veškerou práci s tím, jak se dostat z místa, kde zrovna přebývám, dalo dost práce. Já jsem nad tím strávila asi hodinu a pak Anne s Tomem prý další hodinu, ale našli vhodnou trasu domů.
     Od naší školní budovy jezdí zdarma autobusek (spíš velké auto) k Vienna Metro Station, odkud jezdí autobusy, tak jsme nasedly do tohoto shuttlu a vystoupily u metra. Rozhodly jsme se pořídit si místí verzi OpenCard a poté jsme nasedly do autobusu. A jak už se to stává, nastoupily jsme do autobusu, který jel na druhou stranu. Naštěstí to je okružní jízda, takže jsme se dostaly tam, kam jsme chtěly, jen asi s půlhodinou navíc. Přešly jsme na zastávku, odkud měl jet další autobus, ale bylo brzy na další spoj, tak jsme šly na další zastávku... ale co se nestalo, došly jsme ještě o zastávku dále, kde jsme nastoupily do přijíždějícího autobusu. Ovšem výstupní místo jsme přejely... takže jsme se musely vydat zpět. Ale povedlo se a dorazily jsme!
     
     

čtvrtek 6. ledna 2011

Máme byt, ale stěhovat se budeme až za týden

     Dneska jsme se všechny tři vydaly zařídit si bydlení. Každá jsme sbalila všechny papíry, co jsme jen měly, protože na místě, kde nám nabídli převzít něčí smlouvu do konce nájmu, po nás chtěli dokázat, že máme příjem 45 000 dolarů na rok, což je v našem případě naprosto absurdní, zvláště, když tu máme být jen pět měsíců a k tomu ještě máme jen jednorázovou částku, žádný trvalý příjem. Slečna v kanceláři nám pomoct nemohla, protože by si to nevzala na triko... no ještě že jsme měli v záloze druhé místo, (které se mimochodem od počátku nesmírně líbilo Anne). Jmenuje se Layton Hall (kdyby si to někdo chtěl googlovat...) Je u centra Fairfaxu a do školy by to bylo blíž, než Shenandoah Crossing Apts.
     Takže jsme se tam vydaly. Jennifer, slečna v kanceláři je nesmírně milá a dokument DS-2019, na který jsme v Česku tak dlouho čekly, jí naprosto stačil. Vzala si od nás poplatek za zpracování přihlášky a poplatek za rezervaci bytu, takže jsme na dobré cestě získat bydlení. Nájemné je samozřejmě vysoké (ani to nechci přepočítávat na koruny)... ale vejdeme se do limitu, který jsme si daly i s výdaji za vodu, topení a elektriku, což je nejlepší zpráva dne...  Tedy byt je nevybavený, ale o to se budeme starat příští týden, protože stejně bude připravený až příští pátek. Zrovna tam malují a pokládají nové koberce. Máme tam ledničku, plynový sporák a drtič odpadků. (Na což moje sestra trefně poznamenala, že není nad to ho mít doma a bratr by přidal, že celý život netoužil po ničem jiném... ale co už.)
      Ještě pár poznámek k tomu, jak budeme platit nájemné. V hotovosti to nejde a převod na účet taky ne, takže budeme muset využít, hádejte co? Šeky. Anne mě přesvědčila, abych si založila studentské konto. Měla pravdu, že se mi bude hodit. Je zdarma. Výběry jsou taky zdarma, navíc mám nějaký studentský spořící účet k tomu. Super. Ale převod peněz z ČR mě přijde na 15 dolarů... A to je prosím vyspělá Amerika. V životě jsem měla v ruce šek jedinkrát a teď je budu sama vypisovat. Člověk se učí nové věci každý den. Nicméně prý i tady šeky ustupují, jak mi prozradila slečna v bance. Patnáctiletí, kteří si zakládají své první konto na otázku zda chtějí šek odpovídají obvykle: "To je ta věc, co mi dává babička každý rok k narozeninám?" Jsme na stejné lodi.
     Myslím, že to je prozatím všechno. Půjdu se projít a pravděpodobně s sebou vezmu psy Maddie a Winnie. Venku je slunečný den a není ani moc chladno.

středa 5. ledna 2011

První známka života

     Dnes je to šestý den, co pobývám ve Spojených státech a musím říct, že si to doteď užívám. Tento fakt souvisí také s tím, že se našla úžasná rodina, která mi poskytla dočasné přístřeší, takže jsem prozatím nebyla nucena ponořit se do reálného života. Ne že bych neudělala kus práce, ale nebyla jsem na to sama.
     Tom a Anne jsou rodilí Američané, hrdí na svou zemi, oběma jim bude přes šedesát. Tom strávil aktivní léta svého života jako důstojník amerického letectva (byl pilotem F-15) a nyní je v civilu, ale stále pracuje pro americkou vládu jako analytik. Co taky čekat, když jsem si vybrala školu, která se nachází coby kamenem dohodil od hlavního města Spojených států. Anne je už v důchodě, bývalá učitelka, ale celý život cestovala i s třemi dětmi, kam zrovna Toma služba zavedla, teď si užívá důchod a vnoučata, která nebydlí daleko.
     Takže se musím přiznat, že jsem prozatím nepotkala nějakého typického Američana typu Homer Simpson. To možná přijde později. Pro mě, studenta mezinárodních vztahů, je to neuvěřitelná příležitost mluvit s někým, kdo byl a možná tak trochu je "u toho".
      Jana s Janou (což jsou spolužačky od nás, které budou studovat tady na DSS se mnou) přiletěly a odvezly jsme je s Anne k Míše, což je další studentka, která studuje na DSS celý magisterský program. Zítra se půjdeme podívat na byt, který máme vyhlídnutý. Cena je příjemná, poblíž je velké nákupní středisko a jízdní řád říká, že je autobusem to trvá 11 minut na zastávku Vienna/GMU Metro.