Tak ahoj čtenáři, jak už jistě víte, skončila mi škola, tak se snažím užívat si Ameriku... No, po svém. Minulý týden jsem v knihovně fotila knížky na diplomku a v pátek jsem se s Anne vydala vybírat látky na deku. U nás se tomu říká patchwork, což je anglické slovo, ale tady se tomu říká quilt... prostě jsem se dala na rukodělky. Anne a její deky se mi zalíbily natolik, že jsem si řekla, že si jednu pořídím jako suvenýr z výpravy do Ameriky. Já vím, já vím, zní to divně, měla bych si přivést... co bych si vlastně jako správný turista měla přivést?
Tuto otázku jsem si včera kladla celý den. To proto, že mi ještě zbývá vymyslet dárky pro několik jedinců z rodiny, přesně pro ty, kteří mi pravidelně zůstávají o Vánocích a narozeninách jako nevyřešené záhady... Včera jsem se vydala do centra Washingtonu. Hlavní úkol dne: Navštívit National Archives. Národní archiv. Místo, které má za úkol skladovat spoustu relevantních údajů pro budoucí generace.
Jen tak mimochodem, tento příspěvek jsem začala psát ve Washingtonské botanické zahradě. Na turistickou výpravu jsem si nebrala notebook. Navíc jsem zjistila, že mám vybitý mobil, nemohla jsem ani fotit. Takže mi zbyla tužka a papír. Zde je tedy reportáž ze včerejší výpravy:
Hlavním dnešním cílem byl Národní archiv a hlavními exponáty zde jsou Deklarace nezávislosti, Ústava Spojených Států a Listina práv. Všecny jsem si je poctivě prohlédla... Počkat, říkala jsem vám už, že před každým vstupem do muzea vám prohledají tašku a procházíte rámem? Bezpečnost, to víte. Tak poté, co jsem prošla bezpečností, jsem se vydala do Rotundy, kde jsou tyto listiny skladovány. Tam jsem si je poctivě prohlédla. Našla jsem známá jména mezi podepsanými a přečetla jsem si popisky. Ne že by jich bylo moc, Americká muzea jsou stručná a k věci. Moc detailů se nedozvíte.
Tedy, dozvěděla jsem se, že jeden z Otců zakladatelů choval husy, aby měl čím psát, prootže jedna husa vyprodukuje pouze 2-3 pera na psaní a jemu jedno pero stačilo pouze na týden. To je docela spotřeba kancelářského materiálu... Dozvěděla jsem se, že na ústavě je hrubka, protože Pennsylvania je napsána špatně. Ale třeba posuďte sami, od počátku se vedla debata o tom, jak silná nebo slabá má být federální vláda. Nedořešili to dodnes, a to už je víc než dvě stě let.
Zpět k těm slavným dokumentům. Jsou skladovány v pološeru pod sklem ve vitrínách naplněných argonem. Nesmí se fotografovat, aby se nepoškozovaly světlem. Ze zcela osobního zájmu mohu sdílet pozorování, že písmo se zjednodušuje s novějšími dokomenty. Zláště se mi líbil font ústavy. Tedy je to spíše rukopis, protože byla psána ručně, ne vytištěna. To mě zaujalo hodně, nebádala jsem o tom hlouběji. A Deklarace? Ta je téměř nečitelná po všem tom vystavování a cestování. Restaurátoři udělali, co mohli, ale zub času... však to znáte.
Zároveň kdo změří význam těchto dokumentů, tedy aspoň pro Američany. Dnes jsem si totiž uvědomila jednu věc a nemusíte se mnou vůbec souhlasit, jestli nebudete chtít. Ale je vidět, že Američané skutečně věří tomu, co je v těch třech dokumentech napsané! Na rozdíl od nás Čechů, kteří jsme vyzkoušeli několik politických režimů a bereme je spíše instrumentálně. (Nějak se vládnout musí a některé systémy jsou lepší než jiné.) Ale nejsou nám vštěpovány odmalička "velké pravdy" o životě, svobodě, demokracii a vůbec, protože od přírody podezdříváme každou ideologii. Ale Američany demokracie nezklamala, ba naopak, vždycky se prosadila proti jiným formám a myšlenkám vlády - proti králi, proti nacismu i proti komunismu. Moji rodiče byly vyučováni ideálům Říjnové revoluce celé generace dělaly, že jim věří, ale ve skutečnosti jim nevěřily ani za mák. A to se nám svým způsobem přeneslo do dnešní doby. Tady ale svojí demokracii věří a taky podle toho často jednají a ty zašlé a téměř nečitelné dokumenty stále inspirují...
Kapitol
Z Národního archivu jsem se dostala na Capitol Hill. Hledala jsem návštěvnické centrum, když tu se mě chlapík se samopalem zeptal, jestli mi může pomoct... samozřejmě velmi zdvořile mi ukázal správnou cestu, ale to víte bezpečnost je bezpečnost. Nepustí vás k té budově blíž než na dobrých 150 metrů. Před návštěvnickým centrem byla fronta několika možná set lidí, tak jsem si řekla, že Kapitol tak nutně vidět nemusím. Rozhodla jsem se navštívit Muzeum původních Američanů (Native American Museum) - čili podívat se na Indiány. Ale do cesty se mi postavila Botanická zahrada.
Tu jsem prostě nemohla jen tak obejít. Koneckonců jsem vnučka svého děda. Je to krásné místo a rostliny mě zdravily jako starou známou... poznala jsem banánovníky, kakaovník, surfinie, phaleanopsis, ibišky, zázvor... taky spoustu bylinek v medicínském oddělení. Prošla jsem se po ochozech oddělení džungle a na chvíli jsem si sedla u fontánky, abych napsala tuto reportáž. Bylo to jedno z nejhezčích míst, které jsem ve Washingtonu navštívila. Jen jsem litovala, že nemám nabitý mobil. Ale vzhledem k tomu, že plánuji ještě Muzeum americké historie, které je poblíž, tak si myslím, že se tam ještě vrátím, abych něco vyfotila. I když jako v jiných amerických muzejích, všechno je jaksi základní, povrchní, málo detailů. Anebo jen znám hodně rostlin.
Nakonec jsem si prošla i část muzea o indiánech, ale to se mi nelíbilo... Můj dojem byl, že je to jakási institucionalizovaná připomínka všech hříchů bílého muže... exempláře se víc týkaly útlaku a utrpení než životního stylu. Myslím, že jsem si prošla oddělení asi tří nebo čtyř různých kmenů a z časových důvodů jsem ještě zašla do CEPy vrátit knížky, na které jsem předtím zapomněla.
Mám naplánováno ještě pár dalších muzejí, tak vám dám příště vědět, jak bylo. Zatím se mějte hezky a zdavím z letního Fairfaxu.
Žádné komentáře:
Okomentovat