čtvrtek 17. února 2011

Einstein

     Asi každá vesnice má svého podivína. I Fairfax. Je to pán, který vzhledem připomíná Einsteina. Potkala jsem ho v nedělli, když jsem si byla zaběhat v parku. Vydala jsem se zpět domů a on šel naproti mě. Pronesl poznámku na adresu nově upravené budovy a tak jsem odpověděla, že nejsem místní, takže nevím, jak to vypadalo předtím. Zeptal se, jestli jsem ze Střední Evropy. To překvapí samo o sobě, protože za poslední dva týdny se mě dva lidé ptali, jestli jsem Ruska. Nemám jim to za zlé, jsem si vědoma určitého genetického dědictví po svém Dali jsme se do hovoru. Dozvěděla jsem se, že kdysi pracoval pro prezidenta Clintona, studoval na Georgetownu psychologii a Zahraniční službu... a tak různě.
     Dneska jsem ho potkala znovu, na zastávce autobusu. Znovu se pokusil vyslovit mé jméno správně, ale nakonec zůstal u Katrina. Většinou říkám, že se jmenuji "Katrina", což je zhruba výsledek když vyslovíte Kateřina bez ř a přidáte anglický přízvuk. Je to jednodušší a nekomplikuje to situaci.
     Háčku a čárky ve jméně jsem se prozatím zbavila. Ne že bych se za ně styděla, ale většina počítačových systémů s tím tady má problém a lidé to tak jako tak nevysloví. Ani na vízu je nemám. Jak říkají rodiče, nemohli tehdy tušit, že nastane elektronický věk.
     Ještě další věc stojí za zmínku. Dneska je 17. února. Mám narozeniny a od rána je to velmi příjemný den. Dostala dárek od spolubydlících - Clacyho knížku Executive orders. Je to můj oblíbený román, dokonce natolik, že jsme na něj s Jančou minulý semestr psaly seminární práci do geopolitiky. Tak teď mám i vlastní anglický výtisk. Dort prý nestihly, tak jsem dostala velkou krabici zmrzliny.
     Vydala jsem se do obchodu s výtvarnými potřebami. Někteří Američné rádi tvoří, je to poznat, protože je to obchod velký možná jako nějaké středně velké Tesco. Chtěla jsem si koupit kaligrafické pero, na což jsem se těšila už z domu. Přistoupila ke mně paní a věnovala mi slevový kupon, že má jeden na víc. Poděkovala jsem a chvíli jsem nechápavě zírala, jak sballila dítě a vyrazila z obchodu. Vybrala jsem si sadu na bombičky s několika velikostmi špiček. Zmíněný kupón snížil cenu z 16 dolarů na 9,40. Jak jinak to můžu chápat než dárek z nebe?
      To mě vede ještě k další myšlence... Už jsem vám psala, jací jsou Američané? Pokud ne, tak vězte, že jsou nesmírně milí. V obchodě se na vás usmívají, pošťáci taky a dokonce i řidiči autobusu. A jak už kdosi přede mnou podotkl, nezdá se, že by to hráli. Všímám si vlajek na domech a koncert, na kterém jsem byla před týdnem, zahajovali americkou hymnou. Nic z toho na mě nepůsobí jako fašismus (jak jsem některé Čechy slyšela říkat), spíš jako to, že mají svoji zemi rádi. Já se jim nedivím, mně se tu líbí a taky si myslím, že určitým způsobem mají být na co hrdí. A zatím nezažili nic, co by je přesvědčilo, že tomu tak není.
      Dokonce i štědrost tady dostává nový rozměr. Ne že bych nevěděla, že Američané jsou jedni z nejštědřejších dárců, co se misie týče. Ale Spojené státy nejsou země, kde by vláda vyplácela moc peněz na sociální dávky nebo vybírala daně tak vysoké, jako u nás. Přesto mě překvapuje množství krásně upravených parků s průlezkami pro děti nebo různé nadace a dobročinné organizace. Minulý týden jsem se zúčastnila konference o protiraketové obraně v budově Heritage Foundation. Je to nadace, jak je poznat z názvu a je to jeden z nejvlivnějších konzervativních think tanků (to jest organizace, která soustřeďuje odborníky na různá témata a ti pak publikují články na toto téma a komentují dění v médiích. Někdy se dokonce dostanou až do administrativy). Podle budovy soudě, má tato nadace dostatek dárců.
     Kvalita řečníků na konferenci byla vysoká. Dva bývalí generálové, jeden sloužil jako vrchní velitel snad na Okinawě, kde sloužil druhý, už si nevzpomíénám. Bývalý ředitel Izraelské agentury pro protiraketovou obranu ukazoval, kam doletí nejnovější íránské rakety. Věřte mi, bylo to o hodně dál, než jen do Izraele. Ve skutečnosti dnes už doletí někam mezi Vídeň a Varšavu.... Vždycky jsem říkala, že ten radar v Brdech by se hodil.
     Ale to už jsem skutečně daleko. Ještě dodám, že dneska je tu krásně slunečno a ven se dá jen tak, bez kabátu. Přeji všem čtenářům hezký víkend.

Žádné komentáře:

Okomentovat