čtvrtek 3. února 2011

Tento týden - pro maminku

     Jestli si u něčeho uvědomuji, že čas rychle letí,  tak jsou to právě příspěvky na blogu. Podívám se na ně a zjistím, že už je to dávno, co jsem nějaký napsala. Navíc, když mi bylo šetrně naznačeno, že moje milovaná maminka postrádá další příspěvek. Mami, zdravím a omlouvám se, že ne vždycky dodávám nejčerstvější informace, ale někdy se mi zdá, že jsem tu odjakživa a život si jde takovým svižným tempem, že mám pocit, že není co psát. Nicméně novinky se najdou.
     Tak například mám stáž. Přiznám se, že se docela těším. Stáž je zvláštní stádium v životě člověka. Několikrát jsem si za poslední dny vzpomněla na své spolužáky Wallase, Pepu a Peťu Baucha, jak sedí na jevišti při septimánském představení na akademii na Gymplu. Byla to scénka, kde seděli jako tři milionáři a povídali si o tom, jak byl jejich život za mlada těžký. A myslím, že to byl Pepa, který říkal něco jako: Jo to mi to měli hodně zlý, vstávali jsme hodinu předtím, než jsme chodili spát, abychom šli do práce a platili jsme mlynáři za to, že u něj můžeme pracovat... Tak nějak se cítím já. Ne doslova, ale vzhledem k tomu, že tato stáž je neplacená a já ještě platím nehorázně drahé Washingtonské metro, abych mohla dobrovolně pracovat... Ale věřím, že to bude stát za to a že se mi podaří v praxi uplatnit své ve škole nabité vědomosti. A taky že to bude užitečná položka na životopisu.
     Organizace se jmenuje něco jako Centrum pro analýzu střední Evropy (CEPA). Klidně si to můžete vygooglovat, ale je to anglicky... Mé povinnosti, prý, budou částečně spočívat ve výzkumu a částečně při logistickém zajišťování akcí pořádaných CEPou. Nastupuji příští středu a pracovat budu středy a čtvrtky.
     Taky plánujeme návštěvu Bílého domu. Někdy během jarních prázdnin. Ale potřebujeme k tomu požádat české velvyslanectví, aby požádalo Bílý dům... Snad to vyjde.
     A pro všechny, co se báli, že nás odvane sněhová bouře: Jsme pořád na tom samém místě. Zdá se, že počasí se rozhodlo nám dát pauzu po minulotýdenní vánici. Ta byla v okolí Washingtonu fakt zlá. Někteří lidé se dostávali z práce až dvanáct hodin. Stromy praskaly pod tíhou velmi mokrého a těžkého sněhu. Ale dnes i včera bylo skutečně hezky. Abych citovala Douglase Adamse: Nepropadejte panice.
     A pro všechny, co je zajímá, o čem se to vlastně učíme, tak například dneska jsme stihli pokrýt dvě stě let dějin amerických tajných služeb. Bylo zajímavé číst o některých událostech a některých prezidentech, o špionech, špionážních letadlech a satelitech. Rozhodla jsem se také si doplnit znalosti o českých zahraničních službách a budu o nich psát seminární práci. Budu je srovnávat s izraelskými. Je to dva v jednom.
     A na pondělí mám domácí úkol, který je zatím nejzajímavější, které jsem tu dělala. V podnělí budeme vyjednávat, takže jsme dostali připravené situace. Jsem náměstkyně ministra zahraniční státu Veritas. Z naší chemičky unikl plyn, který zamořil zemědělskou oblast státu Pulchra. Já to mám vyřídit. Jsme ochotni zaplatit škody, ale chceme tak učinit za spravedlivou cenu. Mám zaručit, že naše standardy nebudou zpochybněny. Navíc v Pulchře budou za měsíc prezidentské volby a prezident slíbil spravedlivé odškodění. Politici zároveň tuto situaci využívají ke zviditelnění, takže nás obviňují z výroby chemických zbraní... Co je horší chemikálie z té továrny se mají vyvážet do USA, čeká se jen na dovozní povolení, Když povolíme inspekce, máme strach z průmyslové špionáže, když nepovolíme tak si o nás bude svět myslet, že vyrábíme chemické zbraně. To je scénář jako z reálného života. A nevím, co můj protějšek zamýšlí. Nevím jaké má instrukce.
     Takže teď budeme do praxe uvádět to, co jsme se učili minulé tři týdny na případové studii o vyjednávání se Severní Koreou v roce 1994. Knížka uvádí, že je to případ úspěšného vyjednávání (byla vydaná kolem roku 2001). No nevím, nevím. Cílem bylo zabránit Severní Koreji v tom, aby pokračovala v jaderném programu...

Žádné komentáře:

Okomentovat